Občas si každý z nás připadáme, jako v pasti, ze které není úniku. Občas můžeme mít pocit, že je k nám život příliš krutý. Mnohdy se ale do těchto situací dostáváme jenom my sami vlastní neopatrností, naivitou nebo přímo bezohledností. Sbírka povídek od Kláry Janečkové nabízí příběhy rozličných hrdinů s různorodým zázemím i životními osudy, a zároveň zobrazuje jedinečný přístup každého z nich, s jakým se svým trablům snaží čelit.
Po přečtení první poloviny knihy mě napadlo, že by sbírka mohla aspirovat na jakousi českou obdobu netflixového seriálu Black Mirror, který také často tematizuje nebezpečí spojené s internetem a moderními technologiemi. S tímto motivem autorka svým způsobem pracuje v každé z povídek. Tato myšlenka ale nakonec vzala za své s druhou částí, kde se prvotní okouzlení vytratilo a z nějakého důvodu už mě druhá polovina sbírky nebavila tolik, jako ta první.
Pokud jste se s Klárou Janečkovou, jakožto autorkou knižních příběhů, už někdy setkali, jistě je vám znám její osobní životní příběh. Nejen, že o něm napsala samostatnou knihu, ale čerpá z něj i v první z povídek v této sbírce. To je zajímavé hned z několika hledisek. Jedná se totiž o zpověď přeživší traumatické události, která je ale s člověkem neustále, i když se to stalo už před desítkami let a člověk je již v úplně jiné životní etapě. Autorka totiž píše o události a jejích následcích z pohledu svého o 20 let staršího já, respektive prostřednictvím fiktivní postavy Karly.
A možná to je zároveň to, co mi začalo po chvilce čtení vadit. Vzhledem k tomu, že má autorka na kontě již více než desítku knih, možná jsem očekávala něco víc, něco, co ve mně skutečně zarezonuje a nedá mi spát ještě minimálně několik dní. Naneštěstí se ale zdá, že se autorka drží nějaké své zaběhnuté linie, z níž neuhýbá, což možná není vyloženě špatně, ale ani vás to nadšením nevystřelí „z trenek“. Minimálně tak tomu podle mě bylo v této sbírce. Ač se příběhy četly lehce a poměrně rychle, téměř nic z nich ve mně nezůstalo, což mě zrovna u této knihy mrzí.
Je třeba podotknout, že některé povídky mě šokovaly svým obsahem, zejména Malý princ, Poupata bez trnů nebo Slepota. Řekla bych ale, že to nebylo autorčiným spisovatelským umem, ale zvolenými tématy, která podle všeho vycházejí z reálných postav a událostí. Nejvíc mě šokovalo, v jakém rozsahu jsou někteří lidé zcela vědomě schopni ubližovat druhým.
Kluci z její třídy ji o přestávce násilím posadili v zadní části místnosti, za posledními lavicemi. Pobíhali okolo ní a házeli po ní hroudy papíru, sešity a někdy dokonce i pravítka. Nevidomá Ivanka se krčila a vystrašeně reagovala na povyk, chaoticky běsnící okolo ní. Ubližovali jí proto, že byla slepá, a stala se terčem posměchu. silnějších.
Nerada bych odsoudila autorku podle jediné knihy, která mi tak úplně nesedla, takže pokud budu mít příležitost, určitě si od ní ještě ráda nějakou přečtu. Rozhodně budu mít z čeho vybírat. Je také na místě ocenit zvolené téma sbírky, protože to mě oslovilo hned na první dobrou, jenom ta forma nebo možná autorčin styl, jakým povídky ztvárnila, se mi prostě nedostala dostatečně pod kůži.
