Zvedá se vítr Audiokniha (Mp3)

Po nadšení z první knihy mě tato naprosto zklamala. Postrádala jsem tajemnou strašidelnou atmosféru první knihy, tato je plná hořkosti, nešťastných lidských osudů. Jako by toho nebylo dost v reálném životě. A paní spisovatelko (která tento názor nejspíš číst nebudete, ale nemůžu si pomoct) - dělá vám dobře psát o trýznění zvířat?! Užíváte si to?! Co se to s vámi spisovateli děje? Proč máte takovou potřebu cpát scény týrání zvířat do každé knihy? Zešíleli jste všichni? Od vás už si žádnou knihu nekoupím.

Skvělé mysteriózní čtení, popisy i přirovnání krásně vybarveny. Za mně vyrovnané s autorčinou prvotinou, Šepotem z lesa, kde vládne podobná atmosféra, jen nyní se smutnějšími osudy.

Sepot z lesa byl skvely, tohle me bohuzel vubec neoslovilo, do cteni jsem se musela po dlouhe dobe nekolikrat v prubehu knizky opravdu nutit. Stylisticky je to stale skvostne, jinak me to ale bohuzel opravdu nebavilo.

Tato kniha se vám dostane pod kůži i do všech zákoutí vaší mysli. Slibuji, že se po dočtení budete na spoustu věcí dívat už navždy jinak…. Povodně zasáhly jižní Moravu, ničí vše, co jim přijde do cesty, a navíc parta dětí najde mrtvolu krásné dívky. Filip, který vidí duchy, se rozhodne vypátrat vraha. Po více než dvaceti letech se žene další pohroma – tentokrát vítr, který si s sebou bere vše – auta, domy, ale i životy. Po knize Šepot z lesa, ze které jsem byla nadšená, jsem neváhala ani minutu a okamžitě jsem si přečetla i Zvedá se vítr. Jsem ráda, že se má vysoká očekávání naplnila. Příběh je nakombinován vyprávěním z minulosti, z přítomnosti, čekají nás podrobnější informace o povodních i o hurikánu. Postupně autorka přidávala, spojovala, prolínala, až nám řekla vše, co bylo potřeba a čtenář si vše posbíral a poskládal a po téměř tři sta stranách si mohl oddechnout. Je to čtivé, napínavé, smutné, ale i dojemné. Moc mě baví kombinace skutečnosti, fikce a nadpřirozena. Nevěřila bych, že to k sobě půjde tak skvěle. Prožívala jsem pocity lidí při ničivých záplavách i hurikánu, zároveň jsem se místy bála. V některých situacích jsem měla oči přilepené na řádky a ani jsem nedýchala. K tomu všemu jsem si zavzpomínala na devadesátky, ve kterých jsem vyrůstala, takže nejednou jsem v příběhu potkala dobře známé momenty. Kolikrát mi běhal i mráz po zádech, i když po dočtení knihy toto rčení už raději nebudu používat…. Autorka má svůj nezaměnitelný, osobitý a originální styl. Potvrdila to svou druhou knihou. Já si ho zamilovala, takže už teď vím, že ať Kateřina Surmanová napíše cokoliv, já si to moc ráda přečtu.

Na knihu jsem se po přečtení Šepotu z lesa těšil, úplně zklamán jsem nebyl, ale poutavost první knihy nemá. Přesto stojí za přečtení, takový svěží vítr v naší literatuře.