V Scarlatině (má recenze zde) jsme byli svědky dobrodružství chlapce, který se chce stát šéfkuchařem, k čemuž mu pomáhala přízračná kuchařka. Kluk jménem Roman se nakonec dostal až do velmi zajímavě prokresleného Podsvětí, kde musel uvařit pokrm, jenž by chutnal jak zesnulým, tak živým. A s tím mu pomáhala právě Scarlatina a jistá pavoučice. Šlo o nesmírně milý, a přitom lehce morbidní příběh, který by rozhodně utkvěl v paměti všem, kdo jsou fanoušky snímků, jako je třeba Mrtvá nevěsta Tima Burtona. Nyní je tu další kniha od stejné autorky a totožného ilustrátora. Jak se vydařila?
Jestli si myslíš, že smrt je konečná stanice, je to jen proto, že ještě neznáš žádné duchy.Malá Smaragdina žije šťastně se svou rodinou v hotelu Fantastique, tom nejelegantnějším místě na Divokém západě. Vypomáhá tu rodičům v...
Byl jsem zvědavý, kam se druhá kniha posune. I proto mě trochu zklamalo, když mi došlo že nejde o pokračování, nýbrž o prequel, dějově předcházející první knize. Protagonistkou se zde tedy stává Scarlatina, tady ještě děvčátko Smaragdina, která spolu se svými rodiči a babičkou žije během doby Divokého západu v hotelu Fantastique, kde celá rodina pracuje v hotelové restauraci. Scarlatina pak náhle umírá a my jsme svědky toho, jak se coby novopečený duch sžívá se zákonitosmi posmrtného života a poznává nové přátele i nepřátele. Pokud by někoho mátlo dvojí jméno hrdinky, je to docela jednoduché. Smaragdina je jméno, které měla zaživa, zatímco Scarlatina je její záhrobní jméno, které dostala podle nemoci, na kterou zemřela. Byla to spála, přičemž skarlatina je její latinský název.
Jak už to tak v prequelech bývá, dostává se nám vysvětlení řady věcí, kterých jsme si možná ani nevšimli, nebo je zapomněli. Zároveň se ale setkáváme s některými starými známými. Jsme třeba svědky zrodu přátelství mezi Scarlatinou a duchem francouzské pavoučice Lady Hrůzostrašné. Příběh se tentokrát odehrává v 19. století, tedy mnoho let před událostmi jedničky, a točí se nejen okolo smíření se s vlastní smrtí, ale i chodu hotelu a střetem světa mrtvých a živých.
Objeví se zde celá řada zajímavě vykreslených zemřelých (jeden příklad za všechny, stará známá Nikotýna – kovbojská lovkyně duchů, kteří se nechtějí vydat na Onen svět), zároveň poněkud nechutná fakta o fungování duchů (namísto jídla na jaké jsme zvyklí, kupříkladu duchům chutnají tlející odpadky). Jednoznačně nejzajímavější vedlejší postavou byl pro mne charakter vymítačky duchů, která svou praxi provádí v přestrojení a v doprovodu vnuka, který je na rozdíl od ní nadané médium. Vaření a recepty jsou protentokrát poněkud v ústraní oproti strašení a dobrodružství, to ale vůbec nevadí, naopak. Dění je díky tomu mnohem dynamičtější. V závěru knihy navíc recepty opět jsou.
Verdikt
Ledicia Costas se vrací s čtivým dobrodružstvím, které však místy ani nepůsobí, jako by bylo pro děti. Míra morbidity a smrti skutečně není pro každého a rozhodně tuto knihu tak nelze doporučit všem. Pokud však tato tematika nevadí, ale naopak fascinuje, dostane se k vám veskrze hezký, příjemně napsaný příběh o významu rodiny, přátelství, ale i o tom, jak je důležité si věřit i v dosud nepoznané situaci.
To vše ruku v ruce s detailními a stylovými barevnými ilustracemi. Ty opět vytvořil Victor Rivas a nutno dodat, že celému dílu propůjčují tak říkajíc duši a vizuální stránku, jež by mohla bez obtíží posloužit za předlohu animovanému filmu. Opět vedle krásných obrázků potěší i bonus v podobě zajímavých receptů (které se navíc v příběhu mihnou). Celkově jde o čtení, jež je vzdor své útlosti nabité akcí a zvraty natolik, až jsem byl mile překvapen jak rychle vše odsýpá a zároveň drží pohromadě. Pokud vašim dětem nevadí trochu temnější pohádky, rozhodně jim příběh zesnulé holčičky pořiďte, nebudete litovat!
Vypadá neodolatelně, má panství, majetek, ale také přísná pravidla
Ona se u něj uchází o práci. Má nervy z oceli a je rozhodnutá obětovat vše, co bude třeba. A hlavně odhalit všechna tajemství zámku Linwood a jeho pána.
