Kniha spisovatele Jacka Finneye, u nás nedávno vůbec poprvé vydaná pod názvem Invaze zlodějů těl, je velmi čtivou klasikou. Pojednává o vítězství lidského ducha nad obtížně uchopitelným (a přitom opravdu dosti nebezpečným) mimozemským zlem. Dočkala se hned čtyř filmových zpracování. Při této příležitosti jsem se nicméně pro tuto „retro recenzi“ rozhodl zhlédnout tu nejstarší. Ta je dodnes mnohými fanoušky sci-fi považována za zdaleka nejlepší a nejvěrnější. Jak moc zestárl černobílý snímek, natočený podle jedné z největších legend dobového vědeckofantastického hororu?
Jednoho tichého večera odhalí doktor Miles Bennell děsivou skutečnost. Poklidné kalifornské městečko Mill Valley, kde žil a pracoval celý život, se pomalu, ale jistě mění. Neznámá hrozba z vesmíru pronikla do samého srdce jemu...
Zatímco knihy, tedy ty opravdu dobré a časem prověřené, stárnou pomalu a jejich síla a výpovědní hodnota zůstává (byť také zdaleka nejsou imunní uplynulému času), filmy jak technologicky, tak způsobem narace stárnou mnohem rychleji. V současnosti je to někdy i v řádu několika málo let. Není asi potřeba zodpovídat, zda by svého času naprosto revoluční a přelomový Občan Kane vyvolal poprask i dnes, když už jsou tehdejší ojedinělé scénáristické postupy v něm obsažené běžné. Proto je potřeba k Invazi lupičů těl přistupovat s jistým odstupem. Mně se poštěstilo zhlédnout film krátce po dočtení knižní předlohy, takže jsem nejen mohl porovnávat své čerstvě doznívající dojmy, ale i věrnost výchozí látce. A mohu říci, že i přes jistý skepticismus jsem byl stejně jako u knihy velmi mile překvapen.
Ač tedy nedávno v češtině vydanou knihu znám, s pozdějšími filmovými adaptacemi porovnávat nemohu, jelikož jsem je neviděl. Přesto si je zde zmíníme, protože minimálně dvě z nich vypadají opravdu zajímavě a dotváří sílu poselství, které s sebou příběh nese.
V roce 1978 natočil režisér Philip Kaufman Invazi zlodějů těl v hlavní roli s Donaldem Sutherlandem. Dále se ve filmu objevili třeba Jeff Goldblum nebo Leonard Nimoy. Za zmínku stojí i vedlejší role pro Kevina McCarthyho, představitele hlavního hrdiny v první adaptaci. Druhým remakem klasiky byl nepříliš povedený a obecně nejhůře hodnocený televizní film Lupiči těl z devadesátých let, který šel rovnou na videokazetu.
Zatím poslední a co do volnosti zpracování asi nejodvážnější byla Invaze z roku 2007, kde si v hlavních rolích zahráli Daniel Craig a Nicole Kidman. V té se z plíživé invaze mimozemských lusků stala „realističtější“ a snad méně za vlasy přitažená epidemie nadpřirozeného viru. To vše jen potvrzuje nadčasovost jak ústřední myšlenky, tak hlavní dějové kostry tohoto sci-fi klenotu.
Přesto právě recenzovaná a nejstarší varianta je největší klasikou. Nejen že absence nějakých nákladných nestvůr nebo náročných zvláštních efektů (a díky dějově dobře vysvětlené tvorbě dvojníků) bezesporu posloužila filmařům k ušetření prostředků. Ale paradoxně je tak celá hrozba mnohem hmatatelnější a v konečném důsledku i působivější. I to, jak je celá invaze dvojníků vymyšlená a odůvodněná si zaslouží smeknout.
Přidávají tomu i velice přesvědčivé herecké výkony a vlastně i černobílý obraz má citelný vliv na celkovou atmosféru. Skvěle funguje i retrospektiva, kdy protagonista doktor Bennel celé své velmi nepříjemné a neuvěřitelné dobrodružství vypráví jiným nevěřícím lékařům. Snímku se celkově vydařilo více než obratně vykreslit atmosféru ospalého městečka, kde se děje něco po čertech nekalého.
Invaze lupičů těl je k mé velké radosti i po tolika letech stále velmi nadprůměrnou adaptací. Bohužel lehce pokulhává za knihou, která zubu času odolala mnohem lépe. Přesto jde stále o nesmírně působivý snímek, který strhne především velmi obratně převzatou premisou z knihy a možná i poněkud neurčitějším, otevřenějším koncem. Ten sám o sobě kupříkladu funguje podstatně lépe než v díle Jacka Finneye. Vyvolává spoustu otázek a jako takový je mnohem uvěřitelnější a konzistentnější. Řada scén pak ale zase naopak pokulhává. Zůstává prověřený příběh a podmanivá atmosféra, které pomáhají komornost a zpočátku přívětivé, s každým poodhaleným tajemstvím ale děsivější kulisy maloměsta. Maloměsta, kde každý zná každého. Ale známe své sousedy skutečně tak dobře?
Znepokojení a strach z neznáma gradují a ve výborně natočené retrospektivní posloupnosti se pomalu dostáváme k nevyhnutelnému vyústění. Potěšil mne zejména onen nelichotivý konec, který je skutečně na hony vzdálen knižnímu happy endu.
Invaze lupičů těl, Foto (včetně úvodní fotky) © Allied Artists Pictures
Invaze lupičů těl, Foto © Allied Artists Pictures
