Ochutnávka z vánočního Dobro.rádce - Nevěřte spisovatelům ani nos mezi očima

Mohlo by se zdát, že autorské pseudonymy jsou (nejen) v knižním odvětví módní novinkou dnešní doby, ale opak je pravdou. Tento trend je téměř tak starý, jako psaní samo.

O tom svědčí i samotné slovo pseudonym, které vychází ze starořeckého výrazu pseudōnymos, v překladu tedy falešné jméno. Pod pseudonymem psal třeba antický autor Xenofón, dokonce proslulý Platón se jmenoval ve skutečnosti Aristoklés a pod jménem svého učitele často sepisovali díla žáci či následovníci někoho věhlasného.

Jejich snahou ovšem nebylo vydávat se za původní osobu a klamat čtenáře, ale dát najevo, že píší v jeho duchu a navazují na něj (otázkou ovšem je, zda se to původnímu autorovi vždy zamlouvalo, protože ale byl v řadě případů již po smrti, nemohl si stěžovat a „publikoval“ dál a dál). Například o autorství desítek Aristotelových spisů se dodnes vedou spory a nelze přesně určit, kdo je ve skutečnosti napsal. Podobné to ovšem bylo prakticky u všech známých jmen. Pseudonym byl tedy ve starověkém světě něco zcela běžného a přirozeného.

Středověk byl naopak do značné míry o anonymitě. Jméno autora se často považovalo za nepříliš významné, což bylo typické pro duchovní spisy nebo u ústně předávaných děl úplně vymizelo a ztratilo se v zapomnění. Třeba v tehdejším malířství byla anonymita dotažena úplně do extrému a na autorská práva se opravdu nehrálo. Je také možné, že někteří autoři nechtěli v této drsné době riskovat své postavení či dokonce hlavu na krku. Kvůli případnému nepochopení díla, možnému podráždění církevních představitelů či hrozící kritice svojí osoby politickými oponenty se proto raději ukryli do anonymity nebo pod pseudonym.

Stačí vzpomenout na slavnou Dalimilovu kroniku (správně Kronika tak řečeného Dalimila), která si v některých tématech rozhodně nebere příliš servítky a třeba její nelichotivé líčení přítomnosti cizinců v českých zemích až překvapivě připomíná některá aktuální témata dneška.

Přichází kulturní a průmyslová revoluce 

Moderní doba přináší masovou vzdělanost i ženám, které také chtějí projevovat svoje umělecké sklony jinak než kreativním vařením nebo vyšíváním. Mnoho autorek 19. století ovšem raději píše pod mužskými jmény. Předsudky totiž v této době stále hrají prim a kniha od ženy se snadno mohla setkat se zbytečnou předpojatostí. Zvlášť pokud šlo o vážná, drsná či intimní témata, o nichž si společnost myslela, že nejsou pro ženy vhodná.

Nepřekvapí proto, že třeba proslulé sestry Sestry Brönteovy začínaly pod mužskými pseudonymy Currer, Ellis a Acton Bellovi. Americká spisovatelka Louisa May Alcottová, proslulá zejména dílem Malé ženy, používala pro některé své novely jméno A. M. Barnard. To měla přímo vyhrazené pro „odlehčené“ kousky, kterých si sama ani příliš nevážila. Také viktoriánská spisovatelka Mary Ann Evansová je dodnes známá spíše jako George Eliot, neboť se obávala, že její díla nebudou brána pod ženským jménem vážně a že by mohla být vnímána jako autorka jednoduchých romantických příběhů.

Podobných příkladů bychom našli bezpočet a možná vás už ani nenapadne, že pod takovými zvučnými jmény jako Mark Twain, Maxim Gorkij, Jack London, George Orwell ale i Ivan Olbracht, Karolína Světlá, Otokar Březina, Jaromír John nebo Egon Bondy se skrývá někdo úplně jiný. Někdy je pseudonym zvolen spíše ironicky, což může být příklad J. H. Krchovského, vlastním jménem Jiřího Háska, sídlícího mimo jiné v Brně pod pohřebištěm vojáků Rudé armády. Jindy jde zase o zachování profesního inkognita a určitého sociálního postavení, jako u fantaskního autora Chaima Cigana, což ve skutečnosti není nikdo jiný než vrchní zemský a pražský rabín Karol Sidon.

Důvodů pro pseudonym je tedy stále celá řada. Kromě zde již zmíněných může jít také pokus o restart a nebo o upoutání větší pozornosti cílové skupiny. Zejména pokud se toto jméno dobře spojí s PR, v čemž se jako naprostý mistr ukázal bruntálský rodák Leoš Kyša alias tajuplný František Kotleta, jemuž se budeme věnovat ještě detailněji. Ostatně podívejme se ještě blíže na některá další slavná pseudo-jména, s nimiž se můžeme setkat téměř denně a možná ani netušíme, kdo se za nimi ve skutečnosti skrývá a proč.

Kdo je tedy otcem či matkou Harryho Pottera?

Jedna z nejvýraznějších literárních osobností tohoto a minulého století je beze sporu J. K. Rowlingová. Její jméno bylo opředeno tajemstvím celé tři roky od vydání prvního dílu Harryho Pottera. To, zda se jedná o muže, nebo ženu, věděl pouze nakladatel a samotná J. K. Odhalení identity autora této magické ságy byla senzace roku 2000. Za vším stojí žena. Skutečné jméno spisovatelky je Joanne Rowlingová, odtud J. Rowlingová. Kde a proč se ale vzalo prostřední Ká? Bylo třeba, aby se autorovo jméno tvářilo genderově neutrálně. Kdyby bylo hned zpočátku známé, že fantasy ságu má na svědomí žena, zájem u chlapeckých čtenářů by rozhodně nedosahoval takových výšin, jako je tomu teď. Řešení v podobě iniciál bylo tedy jediným možným východiskem. A jak vidíme, byla to trefa do černého! Samotné „J. Rowlingová” nebylo vhodné ani dostatečné zvučné, a proto bylo přidáno „K“ - první písmeno jména Joanniny babičky. Nyní je tento poloviční pseudonym zavedenou značkou, zajišťující zaručený úspěch.

Rowlingová dokázala to, co málokterý spisovatel. Děti se plně ponořily do kouzelnického světa a nejeden z nás dosud čeká, kdy mu přijde jeho vlastní dopis z Bradavic. To ale spisovatelce nestačilo. Po dopsání ságy chtěla začít naprosto novou kapitolu, v níž odbourá stereotypy spojené s její tvorbou, vytvoří si čtenáře, kteří budou číst bez přehnaných očekávání a pustí se do nového žánru - do krimi. A tak stvořila Roberta Galbraitha - autora, z jehož pera známe ságu Cormoran Strike, v níž dosud vyšly v češtině knihy Volání kukačky, Hedvábník a Ve službách zla. I tento tah se podařil. Detektivky jsou oblíbené po celém světě a negativní kritiky nesklízí mnoho - ba naopak.

Rowlingovou zná dnes celý svět, ale pojďme se posunout dál. Do trochu temnějších koutů tuzemské literární tvorby. Konkrétně na Františka Kotletu, který v roce 2010 rozvířil dosud poměrně klidné vody tuzemské fantastiky první knihou ze série Bratrstvo krve. A víří jí dosud, protože během pouhých pár let se zařadil mezi nejžádanější české sci-fi a fantasy autory. Jak se mu to povedlo?

Tajemný řezník z Bruntálu

Za jménem František Kotleta stojí novinář a předseda Českého klubu skeptiků Sisyfos Leoš Kyša, kterému se ovšem svoji identitu dařilo roky úspěšně skrývat. Sám Kyša pod svým jménem nejprve publikoval několik velmi úspěšných povídek a dokonce i dvě sci-fi knihy o vesmíru, který ovládli musli- mové. Přesto boom nastal až spolu s novou identitou bruntálského řezníka Františka Kotlety, se kterou dokázal čtenářskou komunitu velmi dobře zaujmout a šikovně svoje knihy spojit s etablovanými autory v žánru jako jsou Jiří Kulhánek, Štěpán Kopřiva či Martin Moudrý. Už jen samotný smyšlený životopis Františka Kotlety byl vytvořený tak, aby vzbuzoval zvědavost, co za člověka to může být. Fiktivní image Kotlety byla totiž šokující. Prezentoval se jako trestanec, podnikatel, opuštěný sirotek a řezník v jednom. Jeho matkou měla být záhadně zmizelá tanečnice a špionka CIA, otcem snad Michail Gorbačov, kterého měla jeho matka svést během tajné návštěvy Bruntálu. A nebo někdo ze zákazníků nevěstince, který Kotletova fiktivní matka měla vést pro zakrytí své pravé identity. K literatuře měl František Kotleta přičichnout až ve vězení, kam se měl dostat po sekáčkovém souboji s policisty během oslavy svých narozenin a měl se zde rozhodnout rozvíjet dílo Jiřího Kulhánka.¨

Právě spojení s tímto slavným jménem, po jehož tvorbě panuje na poli tuzemské fantastiky dlouhodobě stesk, možná pomohlo Kotletovi upoutat širší pozornost a objevovaly se dokonce i názory, že Kotleta může být ve skutečnosti sám Kulhánek. Nebyl, ale mnoho lidí už jen toto spojení navnadilo ke koupi jeho knihy. Již samotný Kotletův životopis je tedy něco, co dokáže přilákat pozornost a pan Kyša má náš obdiv za to, jaké tajemno se mu podařilo vytvořit kolem této svojí alternativní identity. Je vidět, že dobré PR prostě funguje. Protože nebýt výrazného Kotlety a jeho absurdního životního příběhu, možná by mnozí snadno přehlédli Kyšova více než povedená díla, mezi něž patří třeba na slovanské mytologii založená Perunova krev a nebo akční série z posta- pokalyptické střední Evropy. A to by byla určitě škoda.

Kingovo štěstí se stalo přenositelným

Další z nejznámějších spisovatelů, jehož část díla byla však dlouhou dobu velkou neznámou, je Stephen King. Od roku 1977 totiž vydával některé své romány pod jménem Richard Bachman. Ptáte se, proč tak úspěšný spisovatel, jenž má již základnu čtenářů a dalších fanoušků pevně vybudovanou, začíná téměř od nuly, beze jména, které by bylo zároveň značkou kvality a zájmu veřejnosti? Nabízí se několik odpovědí. Pravdou je, že Kingův známý jednou podotkl, že za úspěchem jeho literárního díla stojí prosté štěstí, ne talent, jak se ostatní domnívají. Stephen se kupodivu neurazil a začal přemýšlet nad tím, zda by to mohla být pravda. A zde se zrodila první myšlenka napsat knihu a vydat ji pod jiným jménem.

Ale byl zde i další důvod. Nakladatel Kinga značně limitoval, alespoň co se počtu vydaných knih týče. Podmínkou bylo napsat každý rok jednu knihu, což by mnozí pokládali za nedosažitelný cíl, ale pro Kinga, jehož spisovatelský apetit byl obrovský, to bylo málo. Společně s nakladatelstvím se tedy dohodli, že nebudou přehlcovat čtenáře několika knihami ročně - aby neměli dojem, že kvantita převyšuje kvalitu, a další Kingovy napsané knihy, které se nevešly do ročního limitu, vydají pod falešným jménem. A to mistrovi hororu hrálo do karet. Původní záměr podepsat knihy jménem Gus Pilbury však vzal za své, protože se velmi rychle stal předmětem povídaček a hrozilo, že bude brzy odhaleno, kdo za napsáním skutečně stojí. Na poslední chvíli byl stvořen Richard Bachman. Křestní jméno si Stephen King vypůjčil od Richarda Starka - což už je samo o sobě pseudonymem romanopisce Donalda E. Westlaka a Bachman se zrodilo z názvu rockové skupiny Bachman-Turner Overdrive, kterou v okamžiku vymýšlení pseudonymu Stephen poslouchal.

Odhalení na sebe nechalo čekat poměrně dlouho. Aniž by bylo prozrazeno, kdo je oním tajemným Bachmanem, stihl Stephen pod tímto jménem vydat 4 knihy. Od prvního díla v roce 1977 k odkrytí skutečné identity Richarda Bachmana v roce 1985 uteklo neuvěřitelných osm let a možná by to trvalo ještě déle, kdyby si šikovný a všímavý knihkupec Steve Brown nevšiml podobností mezi literárním stylem Bachmana a Kinga. O svých domněnkách informoval nakladatelství a Kingova reakce se objevila do několika dnů. Nabídl oficiální prohlášení a doznání se k použití pseudonymu. Jak se dalo čekat, už tehdy vysoké prodeje Bachmanových románů najednou vyletěly do závratných výšin!

Tajemný zázrak z Londýna či slovenský tým hitmakerů 

Rowlingová a King, to už je téměř klasika. Zavítejme ale mezi novinky, které letos ovládly naše knihkupectví! Autor J. P. Delaney publikoval thriller Ta přede mnou, který se okamžitě stal velkým celosvětovým hitem. Ani Česká republika nezůstala pozadu, čtivost a napětí knihy zapříčinily fakt, že tato novinka získává velmi vysoká hodnocení.

Jenže, kdo je ten tajemný Delaney? Muž, žena? Kouzlu pseudonymu v tomto případě podlehl gentleman se jménem Tony Strong. Osobně má za to, že psát pod fiktivním jménem přináší jisté výhody, jelikož se čtenář mnohem více soustředí na samotné jádro příběhu nežli na autora, který se za ním skrývá. Autor se nechal slyšet, že používání iniciál a na první pohled neutrálního příjmení přináší mnohé benefity. Většina čtenářů si totiž původně myslela, že se jedná o autorku, která skvěle vystihla pohled na dvě pilotní ženské postavy. Sám autor vnímá psaní pod pseudonymem jako neuvěřitelně osvobozující záležitost, jelikož od něj svět nemá žádná očekávání.

Zavítejme opět do našich československých vod. Autor, tajemný jako hrad v Karpatech, je bezesporu Dominik Dán. Dlouho se spekulovalo, zda jde o muže, o ženu či o kolektiv zkušených autorů. Detektivky vydávané pod tímto pseudoymem jsou totiž nejprodávanější slovenskou literaturou! Kdo má na svědomí tvorbu krimi příběhů, jež jsou tak realistické a uvěřitelné, jako by se opravdu staly? Pokud hádáte, že jde o slovenského nástupce Agathy Christie, člověka s obrovskou fantazií, tak jste vedle. Autorem těchto románů není nikdo jiný, než skutečný kriminalista. Právě jeho povolání mu neumožňuje publikovat pod svým pravým jménem, často totiž čerpá z případů, které se opravdu staly a na jejichž vyšetřování se podílel. Vzhledem k jeho bohatým zkušenostem z oboru spolupracoval také na tvorbě seriálu Kriminálka Staré město.

Ze stejného důvodu používá falešné jméno britská spisovatelka Sarah Flint, autorka psychologického thrilleru Maminčin mazánek, který ovládl žebříčky knižních bestsellerů. Není sporu o tom, že autorem osobně nabyté zkušenosti dodávají příběhu autenticitu a čtenářům neopakovatelný čtenářský zážitek. Je výhoda nebo oběť, že si tito dosud neodhalení spisovatelé nevychutnávají novou slávu dosyta? Těžko říci...