Recenze na knihu
Zvedá se vítr Kateřina Surmanová

Po nadšení z první knihy mě tato naprosto zklamala. Postrádala jsem tajemnou strašidelnou atmosféru první knihy, tato je plná hořkosti, nešťastných lidských osudů. Jako by toho nebylo dost v reálném životě. A paní spisovatelko (která tento názor nejspíš číst nebudete, ale nemůžu si pomoct) - dělá vám dobře psát o trýznění zvířat?! Užíváte si to?! Co se to s vámi spisovateli děje? Proč máte takovou potřebu cpát scény týrání zvířat do každé knihy? Zešíleli jste všichni? Od vás už si žádnou knihu nekoupím.

Sepot z lesa byl skvely, tohle me bohuzel vubec neoslovilo, do cteni jsem se musela po dlouhe dobe nekolikrat v prubehu knizky opravdu nutit. Stylisticky je to stale skvostne, jinak me to ale bohuzel opravdu nebavilo.

Skvělé mysteriózní čtení, popisy i přirovnání krásně vybarveny. Za mně vyrovnané s autorčinou prvotinou, Šepotem z lesa, kde vládne podobná atmosféra, jen nyní se smutnějšími osudy.

Na knihu jsem se po přečtení Šepotu z lesa těšil, úplně zklamán jsem nebyl, ale poutavost první knihy nemá. Přesto stojí za přečtení, takový svěží vítr v naší literatuře.

Tato kniha se vám dostane pod kůži i do všech zákoutí vaší mysli. Slibuji, že se po dočtení budete na spoustu věcí dívat už navždy jinak…. Povodně zasáhly jižní Moravu, ničí vše, co jim přijde do cesty, a navíc parta dětí najde mrtvolu krásné dívky. Filip, který vidí duchy, se rozhodne vypátrat vraha. Po více než dvaceti letech se žene další pohroma – tentokrát vítr, který si s sebou bere vše – auta, domy, ale i životy. Po knize Šepot z lesa, ze které jsem byla nadšená, jsem neváhala ani minutu a okamžitě jsem si přečetla i Zvedá se vítr. Jsem ráda, že se má vysoká očekávání naplnila. Příběh je nakombinován vyprávěním z minulosti, z přítomnosti, čekají nás podrobnější informace o povodních i o hurikánu. Postupně autorka přidávala, spojovala, prolínala, až nám řekla vše, co bylo potřeba a čtenář si vše posbíral a poskládal a po téměř tři sta stranách si mohl oddechnout. Je to čtivé, napínavé, smutné, ale i dojemné. Moc mě baví kombinace skutečnosti, fikce a nadpřirozena. Nevěřila bych, že to k sobě půjde tak skvěle. Prožívala jsem pocity lidí při ničivých záplavách i hurikánu, zároveň jsem se místy bála. V některých situacích jsem měla oči přilepené na řádky a ani jsem nedýchala. K tomu všemu jsem si zavzpomínala na devadesátky, ve kterých jsem vyrůstala, takže nejednou jsem v příběhu potkala dobře známé momenty. Kolikrát mi běhal i mráz po zádech, i když po dočtení knihy toto rčení už raději nebudu používat…. Autorka má svůj nezaměnitelný, osobitý a originální styl. Potvrdila to svou druhou knihou. Já si ho zamilovala, takže už teď vím, že ať Kateřina Surmanová napíše cokoliv, já si to moc ráda přečtu.

V roce 1997 jižní Moravu sužují katastrofické povodně. V tomto kritickém okamžiku najdou čtyři děti v Hodoníně zavražděnou dívku, které začnou říkat Sněhurka. A Filip, jeden z dětí, v sobě najde schopnost mluvit s duchy. Rozhodnou se tedy Sněhurčina vraha vypátrat. Myslí si, že tím dopřejí její duši klidu. Jenže Sněhurka s Filipem zůstává i nadále. Když se na Hodonín žene další katastrofa, tentokrát tornádo, Filip se mu chce znovu se svou partou postavit. Smrt je ale nenasytná šelma. Autorka má neskutečný dar. Její slovní zásoba a používání lidového nářečí je skvost. Úplně vás vtáhne do oblasti Moravy. Což strašně oceňuji. Takhle pracovat s jazykem umí snad jen ona. Nicméně. Po přečtení Šepotu z lesa jsem měla mnohem větší očekávání. Ten mně totiž dostal na 100%. Tady to zase až taková sláva nebyla. Možná je to tím, že kniha mně připadala spíše jako dvě povídky, které byly uměle spojeny hlavním hrdinou. Možná tím, že zkrátka ten rozsah knihy byl mnohem menší než u Šepotu a postavy tudíž neměli tolik prostoru ukázat svůj potenciál. Nebo zkrátka tím, že se příběh odehrával ve městě, které na mne nedýchlo tu správnou mysteriózní atmosféru. Ani žádné lekavé efekty kniha neměla. Vůbec jsem se nebála. A já se těšila, že mně bude po zádech opět běhat mráz. Nápad vzít reálné události a vložit do nich trochu mysteriózna byl nicméně super. Je jen málo knih, které by tak perfektně spojili fikci a reálné události. Snažila jsem se vygooglit některé postavy nebo právě vraždu Sněhurky. Koukala jsem na fotky z roku 1997. Dozvěděla jsem se díky knize spousta nových historických faktů. Takže jsem zase aspoň malinko chytřejší. Více se mi líbila první polovina knihy. Ta mně moc bavila. Druhá už mně přišla příliš naaranžována, aby se pomyslný kruh uzavřel. Někdy to bylo až moc. Čtivost se knize ale nedá upřít. Originální je i střídání deníkových zápisů s příběhem. Tohle mne moc bavilo. Hodnotím ⭐⭐⭐,5/5 (tedy 70%). Už se těším až přečtu i autorčinu knihu Tři Sekery, na kterou se moc těším.

Šepot z lesa je výborná kniha po mnoha stránkách, tahle bohužel zklamala moje očekávání, začátek se mi zdál táhlý a když už to začínalo být zajímavé, nelíbili se mi určité pasáže, celkově pro mě bohužel ne dobré čtení, ale třeba další kniha bude zase pecka jako Šepot z lesa ;).

Tuto knihu jsem si objednala po přečtení jiné autorčiny knihy: ŠEPOT Z LESA. I zde se setkáváme s nadpřirozenem a jako spojnice obou knih funguje Kristýna Valešová - novinářka a nyní manželka Petra Valeše, hlavního hrdiny z "Šepotu". V tomto příběhu se s jeho hlavními hrdiny potkáme v době jejich dětství, v roce 1997, kdy se Čechami prohnaly velké povodně a největší škody způsobily na Moravě. Tam se to vše odehrává... Parta tří kluků a jedné holky se po povodních rozhodne okouknout, jak moc se změnil tok řeky a Jeden z nich (Filip) má dar jakéhosi "nadpřirozeného" vidění. Díky tomu najdou tělo mrtvé dívky, které začnou oni (i policista na případu pak pracující) říkat "Sněhurka". Filipovi se díky jeho "nadání" povede pár zajímavých věcí - nebudu spoilerovat. Každé z dětí má svoje vlastní starosti, co se jejich rodinného života týče. Ale přes to vše dospějí a znovu se nám ohlásí už coby dospělí. Filip je ženatý a má dvě dcerky (svým způsobem ho neopustila ani Sněhurka), Mína má děti tři... Radek je též ženatý a má dva syny, s Romanem si osud pohrál trochu tragičtěji... A "šelma se vrací"... Vše začíná nanovo... Píše se rok 2021... Kdo pamatuje, ví, že ten rok byl ve znamení covidu a roušek a do toho všeho se částí Moravy prohnalo tornádo. O tom, že se "šelma" vrátila, nemá Filip pochyby. Ke všemu se ukáže, že jistá věc se kdysi dávno odehrála jinak, než jak si všichni mysleli. Je potřeba celou čtveřici kamarádů z dětství dát opět dohromady a všemu učinit přítrž. Musí si s tím poradit dřív, než bude pozdě a nebudou to mít zase tak snadné, protože tam půjde i osobní záležitost jednoho z nich. Povede se jim to? V příběhu je několik emotivně hodně silných chvil, hlavně jedna, týkající se násilí na zvířatech... Ano, četla se mi těžce, ale jsem natolik soudná, že chápu, že jde o fiktivní scénu, která je tak trochu nutná k pochopení jistých souvislostí... Takže v rámci děje knihy jsem ji přežila... Jinak myslím, že kniha se čte dobře, reálné kulisy tomu dodávají zajímavý nádech. Netroufám si srovnávačku s knihou Šepot z lesa, sice u obou má svoje slovo mytologie a tajemno, ale pokaždé úplně jinak a v jiných souvislostech i lokalitě. Jako čtenář jsem byla poměrně dobře spokojená...

Tuto knihu jsem měla docela dlouho v seznamu "chci přečíst". Konečně na ni došlo a jsem nadmíru spokojená. Velmi dobře vystavěný příběh čtyř malých kamarádů, kteří se připletou k vraždě. A po mnoha letech se zdá, že je nutno dojít k symetrii. Do děje se připlétá i dění související s tornádem na Hodonínsku. Chvilku mě mátly časové údaje a vracení se o pár dní zpět. Jinak za mě velká spokojenost. Podle recenzí je Šepot z lesa ještě lepší, tak už se těším.