Čtení se na první pohled zdá jako naprosto klidná a nenáročná činnost, u které dokonce mnoho z nás působí elegantně a intelektuálně. To vše se ale může velice rychle změnit. Jak? To vám prozradí náš redaktor Zdeněk.
1. Jméno alespoň jedné postavy čteme špatně
Pokud nečteme zrovna knihu českého autora, pak je to nevyhnutelné jako daně. Zejména u severských detektivek. Ať děláme, co děláme, jedno jméno zní prostě líp tak, jak ho čteme my a ne tak, jak autor chce, abychom ho četli. Stačí, když ho špatně přečteme jednou, už se toho jen tak nezbavíme. Museli bychom se fakt snažit. A pak budeme akorát naštvaní, že nezní tak dobře. Takže víte co, radši ho budeme číst pořád špatně a netrápit se. Pro mě byl je a bude Truls Berntsen prostě vždycky Truls Bernsten.
2. Chceme dočíst kapitolu
Ať už čteme před spaním, po příchodu z práce, ve vlaku nebo na toaletě, vždycky se snažíme skončit naše čtení s koncem kapitoly. Někdy jsou kapitoly příliš dlouhé nebo nejsou vůbec, tam to tolik neřešíme. Ale jinak to nutkání v sobě máme. Nejhorší na tom je, že ta kapitola většinou skončí napínavě a my pak umíráme touhou, co bude následovat. Je to takový lehký druh masochismu.
„Jenom dočtu kapitolu a jdeme jíst.“
3. Hledáme záložku
Pohodlně se usadíme, načechráme polštáře, přikryjeme se dekou a vezmeme do ruky onen posvátný předmět, kterým je kniha. Vytáhneme záložku, uložíme ji na bezpečné místo, kde se nemůže ztratit a ponoříme se do čtení. Jakmile skončíme, začíná pátrací akce podobná té ve filmu Zachraňte vojína Ryana. Nakonec záložku najdeme například na poslední stránce knihy, odvoláme FBI s vrtulníky a psovody a stránku si založíme. Tento problém se mi podařilo částečně eliminovat koupí koženého obalu na knihu, který má záložku k obalu připevněnou ve formě dlouhého koženého pásku. Pokud ale kniha do obalu nesedí, pouštím se opět do hledání Malého prince (nehledejte v tom žádnou sprosťárnu, moje záložka je prostě s motivem Saint-Exupéryho hrdiny).
4. Děláme „xichty“ na okolí
Sem tam se v knize objeví nějaká vtipná pasáž nebo pasáž, která nás opravdu naštve. V té chvíli vyšle mozek signál obličejovým svalům a my se buď culíme jako měsíček na hnůj nebo vypadáme, že nenávidíme celý svět a všechny lidi na něm. Mozek nerozlišuje, jestli si čteme nerušeně sami v obýváku nebo sedíme v přeplněném kupé vlaku. Mozek má asi rád pohledy se zdvihnutý obočím, prevít. Alespoň, že jsme většinou schopni nezačít se hystericky smát nebo ronit krokodýlí slzy.
5. Vyhlížíme konec
Čím více se blížíme konci knihy, tím častěji se díváme, kolik stran nám ještě zbývá. Tuším, že tuto korelaci objevil Albert Einstein, ale nechci kecat, sleduju jeho Instagram jen zřídka a plete se mi to. Nemyslíme to však nijak špatně, netěšíme se, až kniha skončí. Jen prostě chceme vědět, kdy ji dočteme. Pak vytáhneme novou, podíváme se, kolik má stran a jede se od znova.
Přečtěte si i další články o knihomolských útrapách
Nejkrásnější dětská kniha se vrací! A dokonce svítí!
Přidejte se s dětmi na stopu mimozemskému životu. Proměňte se zase na malou chvíli v kosmonautky i geology a objevujte s námi odpovědi na to, jestli by život mohl existovat také na Venuši, Marsu či Titanu.
A teď je čeká jejich každoroční dovolená. Týden klidu, pohody a spousty vína s nejlepšími přáteli. Tentokrát ale musí udržet jedno tajemství – totiž to, že už spolu půl roku nejsou...
