Divné počasí je podle mě opravdu divná kniha. Myslím to ale v dobrém smyslu slova. Kde jinde totiž najdete souložící mrak, foťák, co vám vymaže paměť nebo střepy padající z nebe místo kapek vody? Syn Stephena Kinga se ve své sbírce 4 povídek opravdu vyznamenal!
Všechny 4 příběhy spojuje bizarnost, originální nápad, mystičnost a samozřejmě divné počasí, které je někdy ústředním tématem děje, jindy dokreslujícím obrazem.
Momentka
První povídka s názvem Momentka vypráví o fotoaparátu, který s každým pořízeným snímkem ukradne fotografované osobě část paměti i duše. Zároveň ale ukazuje, jak těžké je stárnout nejen pro dotyčnou osobu, ale i pro její blízké.
Co kdyby mrak, který vypadá jako UFO, byl opravdu UFO? Co kdyby fotoaparáty opravdu uměly krást duši? Co kdyby při dešti místo kapek začaly z nebe padat ostré střepy? Čtyři mrazivé, důmyslně propracované povídky, v nichž hraje...
Třináctiletý Michael vede domů paní Bukesovou, zmatenou starou sousedku, jež bojuje s Alzheimerovou chorobou. Ta neustále mluví o nějakém „Polaroiďákovi“, který ji údajně potají fotografuje. Nikdo jí ale nevěří, ani Michael.
Nenech ho, aby si tě vyfotil. Nedovol mu, ať začne ubírat.
Jednoho dne se ocitne v situaci, kdy potká někoho, kdo Polaroiďákově popisu přesně odpovídá. Sled událostí ho přivede na jednu myšlenku: paní Bukesová nepřehání a dost možná ani netrpí Alzheimerem.
Mrkla na mě a já jsem si byl chvilku jistý, že mě poznává, a hlavně, že poznává sebe. Shelly Beukesová na okamžik nabyla ostrých kontur a vzápětí se zase rozmlžila. Viděl jsem, jak se jí vytrácí vědomí, jako když stmívačem ztlumíte světlo tak, že jen slabě žhne.
Tahle povídka jako by vzešla z pera Stephena Kinga. Hororové prvky z ní přímo čiší. Oceňuji nápad i akčnost, ale v porovnání s ostatními příběhy v knize, se mi líbila nejméně. Námět, kdy fotografie krade duše, už byl zpracovaný několikrát a Joe Hill se jí mohl chopit lépe. Upřímně jsem po jejím přečtení přemýšlela, zda v povídkách pokračovat.
Nabito
Nejdelší a pro mě zároveň nejsilnější ze všech 4 povídek je právě Nabito. Jedná se o mrazivý příběh s tematikou rasismu, předsudků, a především o Americe lačnící po zbraních. Joe Hill skutečně udeřil hřebíček na hlavičku.
Kellaway je hlídač v obchodním centru, který je přímo posedlý zbraněmi. Dokonce kvůli tomuhle „koníčku“ a svojí agresivní povaze obdržel soudní zákaz stýkat se s manželkou a synem. Ale podle něj za to přeci nemůže. Všichni jsou zlí a nechápou ho.
Jednoho dne se v místním klenotnictví odehraje přestřelka. Kellaway s nelegálně drženou zbraní vyrazí sjednat spravedlnost. Vejde do klenotnictví a stane tváří tvář muslimce, která se s největší pravděpodobností právě chystá odpálit bombu, kterou má obmotanou kolem hrudi. Proto neváhá a prostřelí jí srdce jednou ranou. Pokračuje do další místnosti, kde na něj míří zbraní vražedkyně stojící nad mrtvým milencem. Kellaway uslyší ohlušující ránu a v sebeobraně vystřelí. Žena padne k zemi a pomalu z ní vyprchává život. Když je po všem, hlídače oslavuje společnost jako hrdinu.
Jenže posléze zjistí, že muslimka na hrudníku neměla přivázanou bombu, nýbrž kojence, a že vražedkyně z kanceláře po něm nevystřelila, ale ránu způsobil padající počítač. Kellaway se zbaví důkazů i svědka a celou situaci se snaží smést pod koberec.
Pak mu ale začne téct do bot. Jedna všetečná reportérka se postupně prokousává k pravdě, což může zničit Kellawayův vztah se synem. S pořádným kvérem v ruce se vydává řešit situaci po svém. Rozhodně se neostýchá po sobě zanechat spoustu mrtvol – a nejen těch dospělých.
Na téhle povídce se mi líbila nejen tematika fatálnosti předsudků a také zbraní jakožto nástroje zkázy, ale i propletenost osudů všech postav. Dějové linky do sebe zapadly jako namazaná zadnice do hrnce a já se nestačila divit, jak je vše promyšlené. Vadil mi jen otevřený konec, který neprozradil, jak to nakonec s Kellawayem dopadlo. Zjistila policie, kdo je pachatelem? Zatkla ho? Nebo se nakonec sám zastřelil?
Černoši pořád řeší, co všechno nemají, a nenávidí každého, kdo je na tom líp než oni. Tam, kde jsi, ses nedostal tvrdou prací, ale vždycky za to může rasistický systém.
V nebi
Aubrey se rozhodne kvůli své tajné lásce seskočit padákem. Na poslední chvíli dostane strach a chce z toho vycouvat. Jenže okolnosti ho přinutí a Aubrey i se svým tandemovým parťákem nakonec vyskočí. Užívá si každou setinu vteřiny volného pádu, dokud oba po 12 metrech tvrdě nenarazí. Praštili se hlavou o letadlo? Střetli se s dronem? Ne, sedí na obřím záhadném mraku.
Dopadli na něco, co nepřipomínalo zemi, spíš syrové chlebové těsto. Bylo to tuhé, gumové a studené, a kdyby padali z výšky tří nebo i pěti metrů, přistání mohlo být měkké a pružné. Jenže padali dvanáct metrů a celý náraz absorboval Axe.
Axeho odnese vítr i s padákem na zem a Aubrey se na záhadném mračném ostrově ocitá sám. Špatně se mu dýchá a všechno ho bolí. Rozhodne si sundat postroj k padáku a ve chvíli, kdy pomyslí na to, že by se mu hodil věšák, se tento předmět objeví přímo před ním. Dokáže tohle nadýchané monstrum plnit přání? Brzy zjišťuje, že může mít vše, po čem jen touží. Zní to přímo pohádkově, ale oblak dokáže cokoliv udělat pouze z páry a mračné hmoty.
Na základě vlastních přání si nechá stvořit palác i snovou ženu. Nedává mu ale spát, kdo tento mrakovitý ostrov řídí. Tajně se vydává do jeho středu, aby odhalil děsivé tajemství. Jedno ví jistě: ať to stojí, co to stojí, musí se vrátit na zem. Ale to nebude vůbec jednoduché…
Tato povídka se mi velmi líbila. Celý nápad na mračný ostrov je zvláštní. Především pak erotickým částem nechybí bizarnost. Příběh prolínají i vzpomínky z minulosti, které dokreslují Aubreyho minulost a poodhalují jeho tajnou lásku. Chyběl mi ale pohled ostatních účastníků letu. Co si asi mysleli? Vždyť Axe, svědek tvrdého dopadu, doplachtil na zem a mohl říct, co se stalo. Snažili se Aubreyho vypátrat?
Déšť
Co kdyby z nebe pršely střepy? Joe Hill této představě vdechl život prostřednictvím skvělé povídky. Ta se liší především stylem vyprávění – probíhá totiž v ich formě, zatímco ostatní povídky jsou vyprávěny v třetí osobě. K Honeysucle se stěhuje její partnerka. Obě se nemohou dočkat společného začátku nové etapy života. Vykládají věci z auta, když v tom začne prapodivný slejvák. Honeysucle zrovna stojí pod střechou a nechápe, co se děje. Ve chvíli, kdy padá její přítelkyně mrtvá k zemi, jí vše dochází. Tohle není obyčejný déšť, ale něco mnohem horšího.
Ohlédla jsem se zrovna ve chvíli, kdy déšť udeřil. Při dopadu na asfalt vydával praskavé zvuky, zatímco o auta spíš cinkal. Napůl jsem věděla, že jsou to kroupy, a napůl jsem věděla, že nejsou.
Déšť je má druhá nejoblíbenější povídka hned po Nabito. Jelikož se do děje zamotává nejen boj o přežití v postapokalyptickém světě, ale i nenávist vůči homosexualitě, sekty a terorismus, příběh by klidně vydal na celou knížku. Tohle čtení jsem si skutečně užívala a mrzelo mě, že povídka byla tak krátká.
Shrnutí recenze Divného počasí
Horory příliš nevyhledávám, ale i přesto se mi příběhy velmi líbily. Některé mě zaujaly víc, některé míň. Ve všech jsem našla jakési poselství či varování pro vývoj lidstva. Čtení doporučuji nejen fanouškům Stephena Kinga, ale i těm, kteří s hororovým žánrem koketují a nejsou si jisti, jestli ho konečně vyzkoušet.
