Tento psychologický thriller je velmi specifickým počinem, který si najde fanoušky mezi milovníky podivna. Mainstreamoví čtenáři vyhledávající klasické napínavé thrillerové příběhy ho pravděpodobně nedokážou docenit. Pro literární fajnšmekry by ale mohl být skrytým pokladem.
Důmyslně vystavěný psychologický thriller o zvláštním, křehkém a místy nebezpečném přátelství překonávajícím čas i prostor.
Představte si, že potkáte tu nejúžasnější dívku na světě a ona se rozhodne, že se z vás stanou kamarádi...
Už samotná anotace je vlastně takovou mystifikací, která vás chybně, ovšem lišácky, navede na určitou představu o tom, jak asi obsah knihy bude vypadat. Jakmile však knihu otevřete, ocitnete se ve zcela jiném vesmíru.
Vypravěčem příběhu je současně jeho hlavní hrdina, samozvaný Art Barbara, který od začátku čtenáři tvrdí, že píše své paměti. Ty mu ovšem velmi nevybíravě glosuje jeho kamarádka Mercy, uvádí některé věci na „pravou míru” a v neposlední řadě si tvrdě stojí za tím, že Art píše fiktivní příběh, tedy román, nikoliv paměti. Mercy někdy zasahuje přímo do Artova textu, většinou si ale své poznámky nechává na konec každé kapitoly.
Mercyiny komentáře dodávají Artově příběhu zcela jiný rozměr. Pokud bychom četli jen Artovu část, jednalo by se o úplně jiný příběh, možná pro většinového čtenáře přijatelnější. Mercy ale do Artových tvrzení vnáší mnohdy velmi nepříjemné světlo, díky čemuž má příběh úplně jiné a vlastně o dost smutnější vyznění.
Klub nosičů rakví
Pokud bych já sama měla žánr knihy nějak definovat, v hlavě mi automaticky naskakuje sousloví „existenciální román”. Art píše o svém vlastním životě tak, jak si ho on sám pamatuje, přičemž často přeskakuje v čase a vypichuje, podle něj, zajímavé momenty svého bytí. Je to v podstatě napsané tak, jak funguje paměť většiny z nás: ze svého života si pamatujeme jen ty velmi významné momenty a většinu z nich nějakým způsobem zkresleně.
Kromě svého vlastního života Art také bilancuje i své vztahy. Asi nejzásadnější je jeho proměnlivý vztah s Mercy, na němž je vlastně postavené celé vyprávění. Druhým velmi významným vztahem, který měl na Arta formující vliv, je vztah s jeho matkou, která mu zprostředkovává zase jiný pohled na jeho osobu.
Ani v nejmenším jsem jí nevyčítal, že jsem se podle ní nezměnil. To je prokletí rodičovství: vaše dítě je navždycky tím, kým bylo kdysi, nebo přinejmenším srovnáváte jeho dospělou verzi s dítětem, ve kterém vidíte svoje nejlepší i nejhorší já. Druhá půlka prokletí spočívala v tom, že rodič se v očích stárnoucího dítěte nevyhnutelně změnil a stal se někým jiným, člověkem, ve kterém svoje nejlepší i nejhorší já vidí naopak dospělé dítě.
Čtení Klubu nosičů rakví nebylo zrovna snadné, protože z hlavních postav mi nebyl sympatický ani, Art ani Mercy. Vlastně by se dalo říct, že mi oba byli velmi nesympatičtí. O to ale nikdy nešlo. Pointa knihy spočívá daleko hlouběji a především v interpretaci každého jednotlivého čtenáře, v němž může pokaždé vyvolat jiné pocity v závislosti na životním období, v němž knihu bude číst.
Klubu nosičů rakví bych doporučila již sečtělejším čtenářům, kteří mají za sebou již nějaké životní zkušenosti a hlavně jsou zvyklí číst složitější literaturu. Bilancující čtyřicetiletý chlapík a jeho sarkastická vrstevnice není úplně čtení pro šťastné a životem neobouchané mládí či pro někoho, kdo holduje především odpočinkové četbě.
Klub nosičů rakví
