Rozhovor s Michaelou Hoškovou, autorkou knihy Matěj maluje mapy

Než si začneme povídat o Vašem příběhu a všem, co stojí za publikací Matěj maluje mapy, řekněte nám, jaký význam má slovo mapa pro Vás dnes, po té dlouhé cestě. Jaké asociace k ní přibyly jak pro Vás, tak pro Matěje?

Myslím, že mohu mluvit za oba. Mapa je pro nás přesně to, co má v popisu práce. Vede nás, ale ne po krajině, nýbrž našim životem. Je to naše berlička, která nám pomáhá neupadnout.

Dnes Váš příběh působí jako happy end, byť jste stále na jeho počátku, neboť Matěj je teprve na střední škole a jeho profesní život se začíná psát… ale přesto, bylo napsání knihy Matěj maluje mapy jistým vyrozuměním se se situací a nějakým utříděním si skutečností, co všechno jste dokázali a společně překonali?

Ano, naše kniha je takové ohlédnutí zpět. Byla napsána na konci jedné éry, a to uzavření povinné školní docházky a ukončení základního vzdělání. V knize se vracím na začátek, kdy byla jen malá naděje, že taková kniha vůbec někdy vznikne. Co na počátku vypadalo beznadějně, je dnes pryč a naděje přetrvává i do budoucna.

Váš syn Matěj má poruchu autistického spektra, ve Vaší knize velice netradičním způsobem tuto problematiku vysvětlujete, osvětlujete a to vše doplňují mapy. Řekněme tedy čtenářům, v čem jsou Matějovy mapy výjimečné, co představují a kdy vznikla ta úplně první, která ukotvila jeho grafické nadání?

Autismus má mnoho podob a já nejsem žádnou odbornicí v této oblasti. Jsem máma, která jedno takové dítko vychovává a učí se za pochodu a předává své osobní zkušenosti. Při hledání způsobů, jak zvládat synovy záchvaty agrese a vzteku jsem narazila na to, že mapy pomáhají. Jsem si jistá, že na jiné autistické děti nebudou působit vůbec, ale věřím, že bude fungovat něco jiného, a to něco se musí hledat. Od synova narození jedu způsob pokus omyl a jedním z těch pokusů byla i mapa, kterou jsem synovi doslova vrazila do ruky, ať už proboha mlčí. A on mlčel. Po „studování“ map přišla doba kreslení. Když začal psát, komunikovat, začal i malovat. Začal tvořit mapy pro města, která metro nemají, protože jeho vášní jsou mapy dopravní a ony mu nejspíše chyběly do jeho skládačky. Tou úplně první byla imaginární pro město Cardiff.

Zaujalo mě, že Matěj maluje mapy bez osobního prožitku, maluje londýnské metro, maluje Paříž, kde nikdy nebyl. Jak dokáže ztvárnit něco, co nikdy neviděl, jak probíhá rešerše a příprava na jeho výtvor a jak se toho účastníte Vy, s čím mu pomáháte, aby dílo mohlo vzniknout?

Matyho fascinují právě dopravní mapy. K těm žádný prožitek nepotřebuje, aby je miloval, aby je maloval. I když vyzkoušet si je v praxi touží hodně, ale strach z letadel mu to zatím neumožňuje, proto zatím vyzkoušel jen metro ve Vídni, Amsterdamu, Norimberku. Vždy je to neskutečný zážitek a to nejen pro něj, ale i pro nás, protože jeho chování se změní v absolutní štěstí hraničící s fanatismem. Často děláme, že ho vůbec neznáme, jak bláznivě se při návštěvě metra chová, ale uvnitř máme nesmírnou radost z jeho štěstí. Své rešerše si dělá na internetu, youtube. Má nakoukáno tisíce videí ukazující metra po celém světě. Díky těmto videím se mimochodem naučil výborně anglicky. Zná historii každé stanice a ráno ke snídani si vždy přinese knihu s tématem meter a čte si v nich. Myslím, že i když moc metropolí nenavštívil, zná je lépe než jejich obyvatele. Ohledně dopravních schémat mu neradím vůbec, jen ty knihy vyhledávám, nakupuji, platím a s radostí mu je předávám. Co se týká jeho imaginárních map na různá témata, pro různé firmy, tam mu pomáhám úzce. Vyhledávám informace, ty mu zpracuji, jak si přeje a on na jejich základě už sám vymyslí grafiku mapy, která vše dokonale zmapuje.

Vy jste již s Matějovými mapami mnoho prožili, založili jste značku, výtěžek z prodeje děl putuje zčásti na charitativní účely. Kdy ale vznikl nápad napsat knihu a vytvořit společné dílo? To, které vy opatříte velice působivým textem Vaší životní cesty a o ilustrace a grafickou část se postará právě Matějovo nadání?

Jelikož jsem se psaním živila, často jsem slýchala, proč o těch našich peripetiích, zážitcích, zkušenostech nenapíšu knihu. Já však neměla nějak potřebu cokoli psát a sdílet. Nějak nenastal ten správný čas. O autismu jsem psala, o našich aktivitách rovněž, do našeho života nechala nahlédnout média, ale pro vlastní zpověď či společné dílo nebyl stále ten správný čas. Minulý rok se to ale změnilo a díky tomu, že Maty začal být známým, to přineslo i řadu komentářů, reakcí, které byly ne vždy pozitivní. Čím dál víc mě začaly zlobit urážky na inkluzi a asistenty, ze kterých například náš prezident rád dělal hlupáky. Najednou vznikla potřeba lidem nějakou formou a s nadhledem ukázat, že autismus nejsou jen barevné mapy, že Maty nebyl vždy pohodový komunikativní jedinec, na kterém není nic vidět, ale dítě, které ničilo celou rodinu, že inkluze funguje, když fungují učitelé a kolektiv a v neposlední řadě, že asistenti jsou obětaví lidé, kteří mohou změnit osud k lepšímu. To, že můj text bude doplněn o synovy mapy se samozřejmě nabízelo, aby příběh byl kompletní a čtenáře kniha i bavila.

Psala jste knihu s vidinou toho, pro koho je určená? Zda je osvětou či nadějí pro ty, které potkal podobný příběh a bojí se, že své dítě nedokáží zapojit do běžného života? Neboť vy s Matějem jste důkazem, že to jde, ba že to doslova může jít nad rámec očekávání…

I když by autor měl vědět pro koho knihu píše, já to vlastně nevím dodnes. Knihou jsem chtěla oslovit lidi, kteří chtějí o jedné formě autismu vědět víc, chtějí si přečíst krátký životní příběh, který na počátku vypadal beznadějně, ale zatím je plný nadějí. Jestli si ji koupí i ti, kteří nyní stojí na počátku cesty a kniha jim pomůže, bude to skvělé, ale vím, že řada lidí se mým postojem a naším způsobem komunikace o autismu nesouhlasí. Pokud kniha přispěje i k osvětě, budu moc ráda, protože mi šlo také o to ukázat, že některé formy autismu nejsou na první a často ani na druhý či třetí pohled vidět, ale uvnitř daného člověka se dějí velké věci, které často nečekaně a pro okolí nesmyslně vyplují napovrch. A naopak, že uvnitř se skrývají i mimořádné věci, které společnosti mohou dát mnoho dobrého. Je ale na každém, co si z knihy vezme, hlavně, ať je čtení baví a nelitují, že si ji koupili.

Jak na knihu reaguje Matěj, vybíral mapy sám, které do knihy vložíte? A jak je, jakožto student grafického designu, spokojen s jejím výsledným vzhledem? Mně osobně totiž přijde velice netradiční, jak formátem, tak materiálem.

On mi nemluvil do textu a já si ani na okamžik nedovolila mluvit do jeho map. On si je sám vybral, udělal k nim dokonce popisky. S celkovou podobou je absolutně nadšen a o to víc se těší, až se bude ve škole učit takový design zpracovávat sám, protože má v plánu další knihu už tvořit sám. Kniha ho motivovala k dalšímu studiu a za to grafičce Janě moc děkujeme. Navíc si knihu i celou přečetl a já dostala tu největší pochvalu, jakou jsem si mohla zasloužit. Nikdy prý nečetl (a to četl i Karla Čapka, smích) lepší knihu. Co víc si přát, když je to kniha o něm, o jeho těžkých i úspěšných dnech. On je ten největší kritik a já jsem ráda, že z knihy nemá trauma a naopak si mohl sám zmonitorovat, kolik toho vlastně dokázal.

Osvětu děláte ovšem také v oblasti asistence. Podporujete asistenty, kteří mohou dětem s autismem usnadnit fungování ve školním systému. Jak je na tom Matěj nyní, již se plně zařadil do školního běhu a umí v něm fungovat zcela sám?

Matyho asistent je po jeho boku stále. Bez něj by nemohl studovat tak, jak studuje a my jsme si toho naprosto vědomi. I nyní nově na střední škole je s ním (tedy když je prezenční výuka, teď jsem asistentem já). Navíc těch příběhů, kdy asistenti sehráli významnou roli známe víc a víme, že jsou to pilíře vzdělávání. Maty bohužel ani nyní není zcela schopen fungovat sám a stále potřebuje někoho, kdo mu občas ukáže cestu, přeloží věty, kterým ve své hlavě nerozumí, uklidní ho, když si není jistý, zvládne záchvat, když nečekaně nastane.

Má Matěj své sny, za kterými si jde a kam by chtěl ve svém profesním uměleckém životě dojít?

Má své sny a je jich celá řada. Nejen, že by rád překonal strach z létání a viděl svá vymodlená metra, ale chce malovat, chce tvořit, chce navrhnout vlastní dopravní prostředek, rád by ilustroval knihu, měl svou výstavu. Chce zůstat věrný malování, protože ho uklidňuje, naplňuje a dělá šťastným.

V knize zmiňujete, že psaní bylo pro Vás povoláním, časem se však Vaší profesí stal právě Matěj. Dá se říci, že knihou započíná Váš osobní návrat k tvůrčí radosti a budete v publikování pokračovat?

Psaní jsem měla vždy ráda a chtěla jsem se tím i živit, ale má kariéra před narozením syna se odehrávala především v marketingovém a reklamním prostředí. S psaním jsem se setkala jen párkrát, ale do šuplíku, deníky a podobně jsem psala stále. Právě až Matěj mě přivedl ke psaní. Nemohla jsem se vrátit do svého zaměstnání, to časově nebylo možné a nikdy už nebude. Sedět doma, když on je ve škole jsem ale nikdy nechtěla. Začala jsem psát blogy, pak založila internetové magazíny, až vznikla tahle kniha, jejíž psaní mě bavilo nejvíce a ohlasy jsou zatím jen pozitivní, což jsem vůbec nečekala. Dokonce mi chodí i smsky, ať píšu dál, takže kdo ví, možná v tom budu pokračovat, protože témat, o kterých bych měla co říci, je více. A navíc jsem synovi slíbila, že další kniha bude opravdu naše společná a bude pro děti, kterým chce Maty ukázat, jaký on je. Plánů je tedy spousta, ale co se stane, uvidíme. My prostě tak žijeme, ze dne na den a děláme věci, které jsme nevěřili, že někdy uděláme.

Celospolečenská situace je nyní velice komplikovaná. Jak prožíváte toto období, kdy se nesmí do školy, a jak jej s Matějem využíváte v případné tvorbě?

Jarní uzavření škol syn zvládal až nečekaně snadno. Snad proto, že už byl přijat na školu a žil v poklidu toho, že ví, co se s ním bude dít dál. To většina jeho spolužáků v té době ještě říci nemohla. Nyní je situace ale jiná a čas na tvorbu není žádný, protože tentokrát je Maty v nepohodě. Není den, aby nedostal záchvat. Jeho sestra Sofi se opět začíná bát a touží po léku na autismus. Matymu tentokrát vadí ta nevědomost co bude, kdy bude. Situace se mu zdá chaotická, nekonečná. Do nové školy se nesmírně těšil a onen první jediný měsíc si užíval plnými doušky, protože škola ho přijala úžasně, spolužáci ho vůbec neřešili, a dokonce si k němu hledali cestu. Dostal se jednoduše do prostředí, kde jeho „divné“ chování a fanatičnost v malování map nikomu nepřipadá divná a on se cítil bezpečně. Teď mu vše vzali a on neví, kdy se mu to vrátí, a to ho ničí a vrací roky zpět do jeho agresivních záchvatů. Máme za sebou řadu rozbitých věcí, ruce v ortézách a hluk, který rozhodně nesplňuje normy. Jen malování ho uklidňuje a trpělivost nových učitelů, kteří ho sice zahlcují úkoly, ale vrací mu vše zpětnou vazbou v pozitivních hodnoceních. Jinak si neumím představit, že bychom tohle období zvládli ve zdraví a to nemluvím o covidu.

Dovolte nám na závěr otázku, neb jsme knihkupectvím, jaká kniha je Vaší milovanou, osudovou či zlomovou? Jak Vaší, tak pro Matěje, nebo snad máte nějakou společnou?

U Matěje je to jednoznačně kniha MAPY. I když je relativně nová, je už trochu v salátovém vydání, protože není den, aby si ji syn neotevřel. Zná ji absolutně nazpaměť a jeho znalosti o zemích, které v ní jsou, jsou až neuvěřitelné. Vlastně vám za ni děkujeme, i ta pomáhá a když je mu hodně zle, doslova mu ji vrazím do ruky, otevřu a nakážu, čti. A ono to funguje. Já nemám jen jednu. Vzhledem k mým účtům je jasné, že to ani jedna být nemůže. Jsem knihomol a bez knížky neusnu. Přečetla jsem nekonečné množství knih s tématem Holocastu. Snad od chvíle, co jsem se v USA seznámila s Arnoštem Lustigem, snad proto, že tyto silné příběhy vám dávají naději, že lidská touha po životě je nesmírně silná a vydržíme mnohem více, než vůbec tušíme. Nicméně nyní čtu už třetí knížku spisovatele Josefa Formánka, kterého jsem měla tu čest potkat na tiskové konferenci k Velkému knižnímu čtvrtku, a který mě povzbudil ohledně mé knihy. Hned druhý den jsem si jeho dílo Kniha o tichu koupila a hned přečetla. Úplně mě dostala a litovala jsem, že jsem si jeho knihy nečetla už dříve a obratem všechny objednala. Teď mám do Štědrého dne, co dělat, než mi snad Ježíšek nadělí další várku. Díky za tiché noci, které mi umožňují mít na chvíli volný čas.