Muži, kteří nemají ženy, ale zoufale po nich touží

Muži, kteří nemají ženy, ale zoufale po nich touží - titulní obrázek

Haruki Murakami rozpracovává v knize Muži, kteří nemají ženy psychologická témata a nebojí se je uchopit po svém. Jak si několikanásobný kandidát na Nobelovu cenu poradil s povídkovou formou?

Nahlédnout do nitra postav

Všech sedm povídek vypráví o mužích, kteří marně hledají lásku. Jenže ženy jsou pro ně těžko dosažitelné bytosti, navíc prolhané, nevěrné a nevypočitatelné. Neštítí se mužské protějšky využívat či se vkrádat do jejich soukromí. Objevují se, ale vzápětí mizí a nechávají za sebou zlověstné prázdno. 

Ač Murakami patří k mým nejoblíbenějším spisovatelům, u posledních přeložených knih mi vadilo opakování podobných schémat a námětů. Křehké neuchopitelné postavy se v nich ocitají v alternativních světech plných iracionálních situací. Proto jsem byla zvědavá, jestli se z tohoto kolotoče jednotvárnosti dokážou povídky vymanit. A byla jsem příjemně překvapená. 

Povídková forma autorovi svědčí, což potvrdil už u předchozího souboru Po otřesech. Jednodušší dějová linka mu zde dává prostor věnovat se charakterům postav a vykreslit vztahy a jejich různorodou povahu. Čtenáři mají šanci hrdiny skutečně poznat a nahlížet přímo do jejich nitra.

Ženy jako mýtické bytosti

Stopy nadreálného se knihou mihnou pouze dvakrát. Život introvertního barmana z povídky Kino se začíná ztrácet v logikou nevysvětlitelných situacích. Druhým případem je sympaticky rozverný Zamilovaný Samsa, který odkazuje na Kafkovu Proměnu. Řehoř se jednoho dne probudí a zjistí, že už není brouk, ale člověk. Dostává se do zábavných situací, kdy se snaží zorientovat a osvojit si novou identitu. Už tak těžký úkol mu zkomplikuje dívka, která zazvoní u jeho dveří. 

Všechny ostatní povídky ale pracují s reálnými situacemi. Jejich příběhy prostupují myšlenky postav. Bavilo mě číst je opakovaně a převalovat v mysli. Trefně vystihují nejistoty, jež si v sobě všichni neseme. Kromě toho svádí k otázce, jak moc jsme my lidé předurčeni ke sdílení života s někým jiným.

Hned úvodní povídka Drive my car ukazuje, jak těžké je někoho opravdu poznat. A to i po letech soužití. Herec Kafuku právě ztratil manželku a spolu s její smrtí zmizela možnost pochopit, proč ho podváděla. Odpověď hledá u jejího milence. Oba muži se nečekaně sblíží a poskytují si navzájem útěchu. Oproti této paradoxní situaci sklouzává dějová linka občas ke klišé.

Filosofičtější naladění

Nezávislý orgán vypráví příběh proutníka, který bere ženy jen jako známosti na dobu určitou. Jak se dá čekat, do jedné z nich se bezhlavě, ale neopětovaně zamiluje. Banální schéma graduje do úvah o tom, co všechno je člověk schopný lásce obětovat.

Musím se přiznat, že mi jako čtenářce bylo proti srsti, jak nelichotivě spisovatel zobrazuje ženské postavy. Jedinou výjimkou je svérázná dívka z úvodní povídky, ta je ale jen tichým svědkem cizího příběhu. Zajímalo by mě, jak by se popasoval s úkolem napsat povídky z pohledu žen. Jinak ale nemám sbírce co vytknout.

Celá kniha se veze na filosofičtější vlně, a proto ji ocení především ti, kteří se u četby rádi zahloubají. Povídky čtenáři nastavují zrcadlo a nutí ho k úvahám o podstatě vztahů, lásky, ale i nás samých. Kniha je útlá a čtivá. Díky tomu ji přelouskáte během několika večerů. Závěrem ještě prozradím, že se už brzy dočkáme Murakamiho debutu Hon na ovci. Ten po letech konečně vyjde i v češtině.

Mohlo by vás zajímat

Muži, kteří nemají ženy - Haruki Murakami Nedostupné

4.4 z 5 hvězdiček

pevná vazba

Nejnovější Murakamiho kniha vypráví o vztazích, poznamenaných nedorozuměním, nevěrou, či proradností. Sedm povídek sbírky spojuje téma...

Líbil se vám článek? Sdílejte ho s přáteli!

Sdílet Sdílet

Nejnovější články