RECENZE: Pozvaní

O autorce

Americká spisovatelka Jennifer McMahon (1968) napsala již šest bestsellerů. Českému čtenáři je známa především svými hororovými romány Zimní lidé a Vermontské psycho. Že si zvolila zrovna tento žánr, vůbec není překvapivé. Vždyť když vyrůstala v domě své babičky, v podkroví prý bydlel i duch jménem Virgil. No řekněte sami, koho by to neinspirovalo? Vystudovala tvůrčí psaní a poezii a nyní žije s rodinou ve Vermontu. A právě poblíž tohoto města se odehrává i následující příběh.

Neboj se… Jako kdyby to bylo tak jednoduché. Jako kdyby bylo možné jen tak zahnat strach. Jako kdyby slova měla takovou moc…

Příběh

V novoanglické vesničce Hartsboro se jednoho dne objeví manželé Nate a Helen. Rozhodli se opustit město i své učitelské profese a úplně změnit život. Na pozemku uprostřed divoké přírody, poblíž mokřadů, se ubytují v karavanu a začnou stavět dům ve starém viktoriánském stylu. Přesně tak, jak si Helen přála. Je totiž historička a trochu zasněná, a tak se zájmem zkoumá i místní dějiny. Přitom zjistí, že podle legendy, žije na jejich pozemku duch ženy jménem Hattie. Kudy prý projde, rozkvete Střevíčník.

Helen, aby se odreagovala od fyzické práce na stavbě domu, se pustí do pátrání po skutečné Hattie a jejím příběhu. To už se ale začnou dít podivné záhady – mizí, anebo se naopak objevují různé věci, ale i tajemné objekty. Obyvatelé Hartsboro jsou vůči Helen a Nateovi podivně podezřívaví a Helen navíc zjistí, že se Hattie kdysi stala obětí honu na čarodějnice. A aby toho nebylo málo, pragmatického Natea, profesí přírodovědce, úplně oblouzní krásná a vzácná bílá laň.

Co bude dál? To se na jedné stránce dá těžko vylíčit - kniha má čtyři sta šedesát stran – ale děj se hodně zamotá a vstoupí do něj další živé i mrtvé postavy, které vše děsivě zkomplikují. Na druhou stranu však, paradoxně, něco do sebe zas postupně krásně zapadne a z duchařiny se stane regulérní detektivka. Jejímu rozuzlení pomůže i neposlušná Olive – holčička, které zmizela matka – a spirituální Riley, její teta.

Měla na sobě špinavé bílé šaty a černé vysoké šněrovací boty. Helen viděla její divoce se vlnící, inkoustově černé vlasy, tmavé kruhy pod očima, co připomínaly modřiny, a věděla přesně, kdo to je. Věděla to hned, jak se jí podívala do očí. Poznala by ji, i kdyby si nevšimla těžkého konopného provazu, který měla žena obtočený kolem krku: hrubá smyčka vypadala jako hrůzný náhrdelník a roztřepený konec provazu visel ženě až k pasu.

Recenze

Co říci na závěr? Jennifer McMahon bývá někdy srovnávána s mistrem hrůzy Stephenem Kingem, ale to bych já neřekla. Kniha je strašidelná, to ano, ale je na mnoha místech i úžasně poetická a především spiritistická. Rozhodně je zajímavá a dozvíte se i mnohé z historie, která jak víme nebyla vždy příliš optimistická. Hon na čarodějnice, který je od Salemu roku 1692 noční můrou Spojených států, je asi hlavním tématem příběhu, autorka se však v té souvislosti zabývá i důsledky základních lidských vlastností, které mohou být někdy dobré, ale někdy bohužel naopak velmi zlé. Dává tím čtenářům, kromě poutavého příběhu, i důvod k zamyšlení, a to je vždycky fajn.

A co nesmím vynechat? Určitě dvě pochvaly. Obdivuhodný přebal knihy, který se mi zdá mnohem hezčí než originál a skvělý překlad Martiny Lustigové, který působí tak přirozeně, jako by to překlad snad ani nebyl.