Kočka na cestách - Dojemný příběh nejen pro všechny „kočkomily“

Kočky jako posvátní tvorové

Japonci jsou kočkami zcela fascinováni, dokonce jim zasvěcují chrámy. Kočky v Japonsku najdete na nádražích, kde má jedna z nich svou uniformu a stálou „pracovní pozici“, ale také v kočičích kavárnách, kam lidé chodí, aby si je mohli pohladit a strávit čas v jejich přítomnosti. Určitě znáte zlatou kočku štěstí Maneki-neko (lze ji najít téměř v každém asijském obchodě), která svým majitelům údajně zajišťuje prosperitu a úspěch v podnikání. Kočky se objevují také v literatuře. Již Sei Shonagon ve svém díle Důvěrné sešity (1002) píše o vládci Ichijovi, který jako první japonský panovník vlastnil kočku. Když se mu jednoho dne zatoulala, musel po ní pátrat všechen lid.

Kočky jako hlavní postavy knih

Natsume Sōseki, jeden z nejznámějších japonských romanopisců, o několik století později vydal své třídílné mistrovské dílo I Am a Cat (1904-1906). Kvůli zájmu veřejnosti vyšly tři romány, i když podle původního plánu mělo být autorovo dílo mnohem kratší. Kniha mimo jiné ostře kritizuje konformnost, brojí proti akademickým předsudkům a je psána z pohledu vysoce inteligentní a někdy také trochu nabubřelé kočky. Na rozdíl od Nana, hlavní postavy Arikawina díla, se tato kočka vlastního jména nikdy nedočkala. Nakonec se utopila v nádobě na pivo, protože se z ní nedokázala vyškrábat. Jun’ichiro Tanizaki kromě svého známého díla s názvem Sestry Makiokovy napsal i román Kočka, muž a dvě ženy, ve kterém se objevuje kočka Lily tvořící pojítko mezi všemi třemi lidskými postavami. Zásluhou autora Jiro Akugawi dále vznikla i postava kočičího detektiva jménem Holmes, který rozumí lidské řeči a disponuje nadpřirozenými schopnostmi, kterých ve spolupráci s dalším policistou využívá k řešení zločinu.

Kočka na cestách

Tato kniha, poněkud rozdílná od ostatních děl na podobné téma, vypráví příběh kocoura, který společně se svým pánem cestuje stříbrnou dodávkou. Jsem si celkem jistý, že autorka je obeznámena se Sōsekiho knihou, protože v obou dílech postava kočky obsadila roli jednoho z vypravěčů, a často kritizuje lidi i jejich pohnutky. Román od Hiry Arikawa je ale na rozdíl od Sōsekiho velmi jemný a neobsahuje kousavý humor. Pojednává o vzájemných vazbách, komunikaci a vztazích mezi kočkami a jejich majiteli a také o vztazích mezi lidmi a zvířaty obecně. Schopnost milovat zvířata totiž lidi pozvedá a dodává jim jistou noblesu. Určitě se nenechte se oklamat jednoduchým a prostým stylem, kterým je kniha napsána. Autorka sice píše s určitou dávkou ledabylosti, ale ve svém románu se zaobírá i vážnými tématy, o kterých jistě stojí za to hovořit. Arikawa má zvláštní talent na to psát o kočkách zcela věrohodným způsobem.

Kočka na cestách je příběh o putování. Hlavní hrdina Satoru si adoptuje toulavého kocoura, dá mu jméno Nana a společně vyráží na dlouhou cestu po Japonsku. Během své cesty se potkávají s mnoha lidmi, z nichž někteří ovlivnili Satorovu minulost. Téma putování naznačuje, že postavy mají jistý cíl, ale nevíme, o co přesně se jedná. A právě proto je konec tak hluboce dojemný. Nebudu to už dále rozvíjet, abych vás o tyto dojmy nepřipravil. Na samém konci knihy to však Nana shrnuje: 

Vzpomínáme na zážitky z jedné velké cesty a vyrážíme na další, zatímco pamatujeme na ty, kdo šli před námi a na ty, kteří nás budou následovat.

Celá kniha je naplněná vzpomínkami, zvláště když se Satoru opět shledává se se svou tetou Noriku, která se podílela na jeho výchově. Nana s ním znovu prožívá scény z jeho minulosti a učí se žít po boku další kočky. Nana ani samotní čtenáři přitom skoro až do samého závěru knihy neví, proč se chce Satoru na dlouhou cestu vypravit. Víme však, že si z nějakého důvodu myslí, že si kocoura nemůže ponechat nastálo a potřebuje mu najít trvalý domov. Vydává se na návštěvu několika starých přátel, se kterými se již dlouho neviděl a střetává se i s tetou Noriko. Na nějaký čas Nanu zůstává i Satoruových přátel Sugi a Chicaga, kteří vlastní penzion pro hosty se zvířaty.

Rámec celého příběhu tedy tvoří cesta po Japonsku, na kterou se Satoru a Nana společně vydali stříbrnou dodávkou. Během cesty se dozvídáme více o jejich minulosti, jejich vzájemném vztahu i jejich předchozích vztazích s ostatními lidmi a kočkami. Nana a Satoru pojí jiná kočka jménem Hachi, které se Satoruova rodina ujala, protože si ji jeho kamarád Kosuke nemohl nechat. Brzy se ale stane něco, kvůli čemu se Satoru musí odstěhovat ke své tetě. Hachiho si však nemůže vzít s sebou. Právě to, že Satoru musel kočku opustit, ho později dovede ke kocourovi Nana, se kterým zakrátko vytvoří nerozlučitelné pouto.

Nana si slibuje, že svého pána nikdy neopustí, a na konci vidíme, že svému slovu dostál. Všichni na své životní cestě potřebujeme něčí blízkost. Satoru, v podstatě tichý a citlivý muž, si svého kocoura opravdu zamiluje, a to nejen jako pouhého mazlíčka, ale jako opravdového a empatického společníka.

Autorka při psaní knihy využila metody dvou vypravěčů, což dílu dodává na hloubce. „Kočky se vyrovnají se vším, co jim přijde do cesty,“ říká si Nana těsně před tím, než se ho Satoru rozhodne vzít na velikou cestu.

„Jako spolubydlící jsem byl dokonalý a budu tedy i dokonalým společníkem na této cestě.“

Kocour, který tvoří středobod celého románu, probouzí v Satoruovi další stránky osobnosti jako empatii, starostlivost či láskyplnost a zároveň ukazuje na to, že ostatní lidé jimi také oplývají. Satoruovi přátele reagují pozitivně na něj i jeho kočičího společníka. Noriko, která kočkám nebyla příliš otevřená, dokonce do svého domu přijme další opuštěnou kočku, kterou pojmenuje Calico. Nana jednoduše dodává: „Vítej, ty jsi ta další kočka, že?“ Noriko začíná nový život – a její kočka si ji nakonec zcela omotá kolem prstu.

Po velmi dojemném zvratu na konci knihy Nana o Noriko říká:

Bydlíme spolu, ale nejsem její kočka. Navždy budu jen tvoje, Satoru, a proto jí nemůžu patřit.

Úspěch románu Kočka na cestách

Za úspěchem tohoto románu stojí především autorčina schopnost věrohodně vylíčit kočky. Samozřejmě kočky nejsou normálně schopny mluvit ani spekulovat, a proto je nutné se vyhnout jejich přílišnému polidštění. Kočka ze Sōsekiho knihy je vychytralá a když se vyjadřuje o lidech, působí možná až příliš bystře a satiricky. Nana je však mnohem méně odměřený a nemá tak pesimistický postoj. Podivuje se věcem, které lidé dělají: „Lidé jsou tak bezstarostní,“ podotýká, „chování kočky podléhá situacím reálného života.“ Také velmi neoceňuje to, když na něj nějací lidé hledí. „Hej, přihlouplý páre,“ adresuje mladé dvojici, která ho sleduje při jídle, „jak by se líbilo vám, kdyby na vás při jídle někdo ukazoval?“ Nana se také zajímá o ostatní živé tvory. Ví o kočkách i psech, ačkoliv koně jsou úplně jiná kapitola.

Koně? Myslíte tyhle tvory? Už jsem je viděl v televizi, ale toto je poprvé, co je vidím naživo. Musím však uznat, že v televizi vypadali mnohem větší.

Autorka ví, že tyto jemné detaily knihu činí vřelejší a lidštější. V knize se však dotýká i vážných témat týkajících se vztahu mezi lidmi a zvířaty a také lásky a přátelství mezi lidmi samotnými. Tento příběh se v určitém slova smyslu zdá až folklórní – ukazuje na čisté stránky lidské osobnosti jako jsou přátelství, oddanost či obětavost, a to nejen u Nany, ale také u Noriko nebo Satorua.