Stačilo si přečíst to jedno slůvko, aby se můj zájem rozhořel po celé šedé kůře mozkové a způsobil tak obrovský požár, který pohltil veškeré moje myšlenky a spálil na popel sebemenší pochybnost či zaváhání. Tím osudovým slovem, které na mě zaúčinkovalo jako zaklínadlo nebylo „abrakadabra“, „ale noir“. Moje fantazie se rozjela na plné obrátky a než jsem se nadál, ocitnul jsem se v zaplivané putyce plné hutného cigaretového kouře, se sklenkou bourbonu jsem rozjímal nad případem a užíval si představu sebe sama coby soukromého očka. Splnila autorka má velká očekávání, nebo jsem jen se svěšenou hlavou ronil černé slzy?
Každý den života je jako kapitola románu. A kdyby to bylo možné, tuto kapitolu bych škrtla. Ale možné to nebylo, protože už byla napsána a zakomponována do příběhu...
To takhle přijdete domů v nesprávnou chvíli a spadnete do příběhu, který má kořeny v židovské Praze za druhé světové války. Ze dne na den se ocitáte v roli soukromého detektiva… Hana Zlínská rozehrává pravou noirovku ve...
Za svoji bystrost bych sice nedal ruku do ohně, ale nemohu se ubránit překvapení z toho, že kniha obsahuje dvě na sobě nezávislé povídky z pražského prostředí, ačkoliv anotace na mě působí dojmem, že mezi stránkami tohoto titulu se skrývá jen jeden příběh. Není to jen překvapivé, navíc to skrývá i jistou dávku ironie, ale o tom až později, nyní se pojďme podívat o čem to vlastně celé je.
První povídka nese název celé knihy (Černé slzy), a dozvíte se ho nejdřív z přebalu, a poté ještě z prvních tří stránek napsaný odlišnou grafikou. Ano, jistota je jistota. Představte si, že přijdete domu po náročném dni, ale v dobré náladě, a místo teplé večeře se dočkáte rány do hlavy a odporoučíte se do bezvědomí. Když se vzbudíte po pár hodinách z neplánovaného spánku, zjistíte, že jediné co se ztratilo byl nenápadný obraz, který jste nedávno pořídili za pár korun. Co byste dělali? Náš hrdina David v tom má jasno, ihned začne pátrat po historii obrazu, a to co zjistí, ho zavede až do doby nacistické okupace.
Mnou nečekaná povídka Šedá zóna zavede čtenáře k nešťastné a rozvedené Anně, která neví co se životem, alespoň do té doby, než narazí na svého kamaráda z dětství, Filipa, který jí nabídne místo asistentky ve své soukromé, detektivní, kanceláři. Společně začínají pátrat po ztracené dceři jednoho bohatého podnikatele, který se tváří jako milius, ale ve skutečnosti skrývá temnou minulost.
Ale něco se mělo změnit. A přišlo to za deštivého odpoledne. Byl to jeden z posledních dešťů před příchodem opravdové bílé zimy. Tma vítězila nad světlem a ranní mrazíky braly lidem dech...
Detektivní práce recenzenta
Mohla to být poněkud kratší, neveselá, recenze bez jiskry v oku a lehkým brbláním, namísto nadšení. Nyní se dostávám k již zmiňované ironii. První povídka mě zaujala. Náběh na noir detektivku v podobě ironizující hlavní postavy, která se snaží přijít záhadě na kloub a po cestě schytá pár kopanců, na které odpovídá uštěpačnými poznámkami. Kouzlo se ale najednou začne rozplývat, záhada se rychle stane vyřešenou a já mám pocit, že mi kniha už nemá co nabídnout, a to přesto, že ještě nejsem ani v polovině. Ironie příchazí v oné chvíli, kdy rozečítám druhou povídku a zjišťuji, že je to právě ona, jenž v sobě skrývá onen potenciál staré školy, zmiňovaný v anotaci.
Připadá mi, jako by autorka tvořila Černé slzy na volnoběh, a když začala pracovat na Šedé zóně, vytočila motor do mnohem vyšších otáček. Příběh už není tak přímočarý, hrdinové nepůsobí anonymně a moje chuť pokračovat ve čtení se zněkolikanásobila během okamžiku. To co mi přijde ironické je právě ten fakt, že padlo rozhodnutí zakomponovat do knihy dvě povídky a na odiv vystavit tu slabší z nich. Zajímavé.
Kopanec do břicha mi nasadil na hlasivky tlumič a výkřik se udusil bolestí. Dech se mi na pár vteřin rozsypal do malých drobečků...
Dopátrání se konce
I když jsem nedostal vyloženě českou verzi detektivního románu od Jamese Crumleyho, nemůžu si na výsledek vůbec stěžovat, a to hlavně díky již proklamované Šedé zóně, která si mě dokázala přitáhnout dostatečně pevně na to, abych na knihu vzpomínal se spokojeným úsměvem na tváři. Bohužel není Šedá zóna jedináček a tak musím do celkového hodnocení započítat i jejího, o něco méně povedeného, sourozence. Tak to chodí. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.
Nejkrásnější dětská kniha se vrací! A dokonce svítí!
Přidejte se s dětmi na stopu mimozemskému životu. Proměňte se zase na malou chvíli v kosmonautky i geology a objevujte s námi odpovědi na to, jestli by život mohl existovat také na Venuši, Marsu či Titanu.
