Dirigentka je příběh inspirovaný talentovanou a tvrdohlavou Antonií Bricovou, která si i přes všechny překážky, které jí život kladl, šla za svým snem a vydupala si své místo ve světě hudby. Za touto knihou stojí úspěch filmu Dirigentka z roku 2018, který inspiroval nizozemskou filmovou producentku, režisérku a scénáristku Mariu Petersovou, aby příběh inspirovaný životem Antonie Bricové zpracovala i románové podoby.
Píše se rok 1926 a ten není ženám právě nakloněn. Svět, a zejména jeho mužská část, má poměrně jasnou představu o tom, co se na ženu „sluší“ a co je pro ni naprosto nepřípustné. Ženy, které mají tu drzost chtít se vetřít do privilegovaného světa mužů, jsou velmi často vysmívány nebo je jimi pohrdáno. Tím se ale naše hrdinka nenechala odradit, i když jí to mnohdy stojí veškeré síly.
Román Dirigentkaje oslavou hudby, její krásy a všech, kteří jejím prostřednictvím umí dělat zázraky.
Hudba je jazyk. Někdy jí dokážeme vyjádřit víc než slovy. Radost a smutek, strach a závist, vinu a stud, naději a zoufalství, hněv a údiv, štěstí a lítost.
Hudba je mocná čarodějka a je nesmysl, aby její kouzla náležela jen mužské části společnosti. O tom je ale nutné onu společnost přesvědčit.
Kniha zobrazuje boj dívky, později ženy se sebou samou, hledání sebe sama v nepříznivých podmínkách a ukazuje obrovské odhodlání a sílu. Antonie je v jednu chvíli nucena volit mezi láskou či rodinou a vzděláním s kariérou tak, jak jsou k tomu ženy mnohdy nuceny ještě dnes. Možná někde tady začal „náš“ boj o možnost svobodně rozhodnout o svém osudu. Antonie je jen jednou z žen, která tento boj rozpoutala, a my bychom si tyto statečné ženy a dívky měly připomínat a cítit k nim vděk za to, že se odhodlaly být prvními vlaštovkami naděje.
Jsem nyní hrdina? Nikdo jiný si to možná nemyslí. Jen já… A to někdy stačí.
Autorka příběh vypráví z pohledu tří postav. Willy, Franka a Robina. Každý z nich pochází z jiných společenských kruhů a každý z nich potýká se svými vlastními problémy, i když v jednu chvíli se jejich cesty propletou.
Nerada bych se na tomto místě dopouštěla nevítaných spoilerů, nicméně si myslím, že rozhodně stojí za zmínku, že autorka kromě životního osudu Antonie Bricové lehce nakousla i téma genderové identity, což je zajímavé zejména vzhledem k době, v níž se příběh odehrává. Tehdy byly jakékoli odchylky od společensky schválené normy naprosté tabu. V jednu chvíli bylo dokonce trestné, aby muž vystupoval v ženských šatech, natož, aby se takto oblékal běžně. Žena musela být naopak oblečená velmi žensky a dbát o svůj vzhled podle aktuálních trendů, jinak čelila posměškům či urážkám.
Jedním z největších poselství knihy je podle mě skutečnost, že i přes tohle všechno i v této době žili výjimeční lidé, kteří navzdory svému celoživotnímu boji s předsudky a odsudky šli za svými sny a dokázali velké věci. A o těchto lidech stojí za to číst.
Knihu vřele doporučuji všem, kteří se rádi nechávají inspirovat úžasnými příběhy těch, kteří se nevzdali, i když jim nebylo přáno.
