Anežka, Houbařka, ale i Rekonstrukce – všechny tyto knihy má na svědomí
úspěšná spisovatelka a lingvistka Viktorie Hanišová, která nám již před mnoha
lety ukázala, že její tvorba je pro čtenáře zajímavá a také v knihkupectví velmi
často vyhledávaná.
A já si troufám říci, že jinak tomu nebude ani u těchto povídek s tajuplným názvem Dlouhá trať, které nejsou na první pohled příliš pozitivní, a jsou naprosto odlišné od mateřských témat, na které jsme doposud byli všichni od této autorky zvyklí. Viktorie se totiž pustila k tématu, které je v dnešní společnosti vnímáno stále jako určité tabu.
Občas se stane, že v půlce závodu zapomenete, proč vlastně soutěžíte.Život se někdy zastaví. Ať už je důvodem vědomí smrti, osobní selhání, ztracené iluze nebo prostý strach, nevyhnutelně pak přicházejí také úzkosti, pochyby a...
Každá ze sedmi povídek se nese v trochu jiném duchu, ale stále se dotýkají toho nejkřehčího – lidského života a smrti. Někdy se jedná o „dobrovolný“ odchod ze světa, jindy je to někým/něčím zapříčiněno. Ať je to jakkoliv, vždy se jedná o něco tíživého a jediné, co zůstane, je prázdné místo a svírající pocity na hrudi a stažený žaludek.
Autorka si tentokrát naložila obrovský spisovatelský balvan, který ji však nezavalil, ale bravurně ho dostala tam, kam chtěla. Dokázala své čtenáře donutit zamyslet se i nad tím, co nás nějakým způsobem spojuje a dotýká se nás všech. Lidský život je často velmi křehký a není dobré vše považovat za samozřejmost.
Zajímavé je vidět různé vypravěčské styly, se kterými se můžete v povídkách setkat a také různé úhly pohledu. Každý se totiž s touto bolestí dokáže popasovat úplně jinak – odlišně. Někdy dochází ke smrti z vlastní vůle, jindy je to otázka nešťastného osudu či špatného rozhodnutí.
Dlouhá trať samozřejmě není žádným radostným vyprávěním (pokud tedy čas od času nevyhledáváte černý humor), ale je jakýmsi surovým textem, který je mnohdy natolik reálný, až při čtení mrazí.
Já zejména oceňuji, že seViktorie Hanišová dokázala vydat ze své komfortní zóny a opustit tak natolik známé prostředí a vydat se úplně jiným směrem. Tímto krokem mě utvrdila v tom, že je spisovatelkou, která si zkrátka zaslouží pozornost nejednoho čtenáře.
Povídky v této psychologické formě byly pro mě zajímavou novotou, ale stráveného času nad nimi rozhodně nelituji. Možná to bude znít až příliš pateticky, ale některé úseky byly natolik napínavé, že je zkrátka člověk musel dočíst, i kdyby nechtěl. Knížku však nedoporučuji pro slabší povahy.
