Natropil jsem spoustu chyb, mnohokrát uklouzl, byl na dně a s každým dalším nádechem se snažil ze všech sil poprat s tím zákeřným zlosynem, jménem život. Na kolika osudových křižovatkách jsem špatně odbočil? Kolik správných rozhodnutí jsem zahodil nerozvážně do odpadkového koše? Co kdyby existoval způsob jak získat druhou šanci? Co kdyby existovalo místo, kde se můžu stát lepším člověkem? A nemá tento úvod až příliš otázek? Všechny odpovědi se dozvíte, když se rozhodnete číst dál. A nebo taky ne.
Jedinečný technothriller od mistra neotřelých zápletek a napínavých rozuzlení, vydávaného ve 46 zemích. Dylanu Moranovi se jedné deštivé noci zhroutil svět: jeho auto pohltila rozvodněná řeka a pod hladinou zůstala jeho...
Rodiče umřeli, když mi bylo třináct. Takhle neutrálně jsem to lidem vždycky popisoval, protože je to snazší než říct, že otec matku zastřelil, načež se přímo přede mnou zabil taky...
Špatné a správné vesmíry
Život se s Dylanem moc nemazlil a ani on sám si to moc neulehčoval, vinou a sebepohrdáním ke štěstí dojít nelze. Když celý zmáčený a zkřehlý ležel na břehu rozvodněné řeky, věděl že je po všem. Jeho láska Karly se utopila a on ji nedokázal zachránit. Selhal jako partner i jako člověk.
Nedlouho po nehodě mu osud do hry přihraje jednu nekonvenční psycholožku, která tvrdí že ho zná, i když Dylan je přesvědčený, že ji vidí poprvé v životě. Neobyčejná není jen ona, ale i její léčba, která je založená na mixu halucinogenů a cest do alternativních realit. Otevřela se mu právě cesta k záchraně Karly, nebo už se dočista zbláznil a jeho pokroucená mysl si s ním jen zahrává?
Mezi stromy a kukuřičnými polil se přede mnou matně rýsovala rozvodněná příšera, převalovala se a kroutila jako drak zbavený pout. Zastavil jsem uprostřed silnice a vystoupil do prudkého, ledového deště...
Mé alternativní recenzování
Je to už více jak dva roky, kdy jsem měl tu čest s Brianovo tvorbou a nadšení, které jsem pociťoval tehdy (s románem Klikatá cesta) se mi opět oživilo, i když musím říct, že cesta k němu nebyla okamžitá a chtělo to trochu času. Témata alternativních realit a paralelních vesmírů jsou mému srdci velice blízká a když s nimi začne pracovat šikovný autor, máte téměř jistě zaděláno na slušný literární mindfuck.
Asi nejvýraznější problém – neproblém, mám s hlavní postavou. Zpočátku mi její charakter, vlastně celá postava jako taková, přišla dost šedivá, to jak se chovala a přemýšlela, se mnou moc nerezonovalo a tak mezi námi neprobíhala téměř žádná chemie. Jenže vzhledem k nastavenému tónu příběhu to do sebe zapadá a Dylan se chová tak jak by měl, aby příběh dával smysl. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než číst dál a sledovat, jak to pan autor bude dirigovat dál.
Vlastníma očima jsem viděl současně svůj i jeho obličej. Jak jsme se tam převalovali, naše těla se propletla a stali jsme se jednou osobou. Vždycky jsme byli jeden člověk, lapený v nekonečném řetězci světů...
Konečné nekonečno
Čím dále jsem se pročítal příběhem, tím teplota vzrůstala a čas se stával elastickou veličinou. Brian dokázal výborně pracovat s tempem vyprávění a zdařile udržel moji zvědavost až do konce.
Když jsem byl na dosah finále a přestal vnímat vše okolo sebe, pochopil jsem, že celá ta charakterová šedivost hlavního hrdiny byl od začátku kalkul. Dylan se totiž celou dobu učil a posouval se k zásadnímu sebeuvědomění a smířlivosti. A s tím vším poznáním se vyvíjel i můj vztah k němu.
Poslední třetina příběhu vygradovala tak, jak bych si u podobného námětu představoval a jestli něco posunulo moje mínění o této knize výrazně k lepšímu, tak to bylo její zakončení, které bylo neskutečně vypilované, až do posledního řádku. Mé mínění o talentuBriana Freemana ještě o něco povyrostlo. Tak zase někdy příště. Na přečtenou
