Z tepla domova to působí skoro až romanticky. Hrdinové a hrdinky bojující proti krutému osudu, dobří se spojí a bojují proti zlu, které bude nakonec vždy potlačeno. Vznikne nekonečná řada příběhů, knihovny praskající ve švech, police se nenasytně plní dalšími a dalšími filmy, tvůrci a umělci chrlí jeden nápad za druhým. Je to zneklidňující a fascinující zároveň. Dovolte mi představit vám mexickou kapku vlévající se do bezedného oceánu lidského selhání.
Historický román o naději a dvou pruských rodinách zatažených do válečné vřavy. Prusko roku 1945, válka zuří nebezpečně blízko a postupující sovětská armáda rozdělí dvě rodiny, jejichž děti se uprostřed války musejí naučit...
Nábojnice menšího nebo většího kalibru, granát nebo mina nebo letecká puma, ruská nebo anglická; všechny na sobě měly napsaná německá jména...
Od naděje směrem k zániku
Existence Pruska začíná být jen nejasnou zmínkou. Rok 1945 začne gumovat hranice a přepisovat mapy. Sláva mocné říše ustoupila do pozadí a zbyla jen země, která požírá sama sebe. Směrem k porobenému polskému území se blíží tlapa rudého medvěda a do pohybu se tak dává masivní vlna německého exodu.
Dvě rodiny z řad obyčejného lidu se dávají na útěk a její členové se snaží dostat hlavu z oprátky. Útočníků je nespočet, dobrota je rychle zapomenuta a celý svět, jako by tvořen jen z bídy, hladu, nenávisti a bolesti. Ke konci, když místo kapek začnou z nebe pršet bomby, bude už všechno jedno. Poslední útěchou vám bude myšlenka na to, že alespoň zemřete se svými milovanými. Taková byla zkrátka doba.
Vítr hvízdající mezi stromy zněl jeho uším jako nářek všech těch duší, které sem zavedly na smrt hlavně německých zbraní. Karl se pozvracel. Nebyl jediný. Nikdo nic neřekl...
Jantarové slzy
Údolí smutku
Pokud vašemu vytříbenému vkusu neunikl předchozí autorčin počin Šepot včel, pak si můžete představit, jaká vlna melancholie na váš čeká v tomto románu. Hluboký rozbor samotného příběhu asi nemá valný smysl. Období, o kterém kniha pojednává, je vyloženě provařené, a není v něm nic, co by vás mohlo překvapit nepřipravené. Kulisy zůstávají stejné, jen se mění jména trpících.
V mém úsudku se mísí chvála společně s menším mrzením, které mě sem tam při čtení potkávalo. Nic se nebojte, milí čtenáři, polibky lásky a uznání rozhodně převládají nad hejtem a nespokojeným prskáním. Jestli něco Sofía umí dobře, pak je to pohlazení slovem. Bohužel se od této vlastnosti odvíjí jak to dobré, tak i to méně dobré. Struktura vyprávění je totiž následující. Posun příběhu se děje společně s pravidelnými přestávkami, v nichž autorka vyjadřuje emoce postav, často s poetickým nádechem, což působí krásně a umí aktivovat slzné kanálky, ale někdy to trvá až příliš dlouho. Výsledkem je zbytečně kolísavé tempo vyprávění a pocit, jako by se příběh táhnul. Nebo jsem prostě jen netrpělivý buran nemající trpělivost s poezií, i to je možné, posuďte sami.
Ten chlapec je silný jako býk, vyhrkl překvapeně lékař, jakmile ho uviděl. A otcovo srdce se naplnilo pýchou. I kdyby proti němu stál celý svět, jeho syn je bojovník...
Sladko-tragický závěr
Pokud stojíte o balíček emocí, v poněkud nekompaktním vydání, pak dostanete přesně to, co si přejete. Pohnuté osoby, které jsou nucené existovat v nepříznivé době a jejich osudem je jak sladký, tak i tragický konec. Autorka umí krásně vybalancovat zlo i dobro. I když je tedy potřeba uznat, že tragické osudy se mi do hlavy vryly mnohem hlouběji a možná mi po nich zůstane i trvalá jizva. Jo a mimochodem, Arno a Ilsejsou skutečné osoby, autorka čerpá z opravdových lidských osudů, což by pro leckoho mohla být velká přidaná hodnota. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.
Jaroslav Fiedor, praporčík, palubní střelec vrtulníku a zdravotník, se v strhujícím knižním rozhovoru vedeném Pavlem Hénikem podělil o své zážitky z misí v Bosně, Kosovu a Afghánistánu, o své cestě od klukovského snu k tvrdé realitě.
Jantarové slzy
