Silný a hořký, jako černá káva po ránu a zároveň citlivý a plný emocí, jako první polibek při západu slunce. Přesně takový je příběh z dnešní recenze o psychiatrické léčebně Ambergate a lidech, kterým změnila doslova celý život.
Zdravotní sestra Ellen Crosbyová nastoupí do nemocnice pro duševně choré. Přestože netuší, co ji zde čeká, je plná energie a naděje, že bude pomáhat potřebným. Když pozná mladou ženu, kterou do ústavu přivezl její otec, netuší...
Pomyslela na všechny ubohé duše, které musely Ambergate nazývat domovem a které tam byly zavřené proti své vůli pouze proto, že se odmítly chovat tak, jak od nich očekávala společnost.
O knize a autorce
Pokud knihu budete hledat v knihkupectví, určitě ji nepřehlédnete, má totiž naprosto dokonalou tmavou obálku s květinami v pastelově růžové barvě. Obálka na mě působila mile, křehce a romanticky, až jsem si po přečtení knihy říkala, že se k tomu příběhu vlastně vůbec nehodí, ale i tak je krásná. Pokud se vám zdá jméno autorky poněkud povědomé, nemýlíte se. Klíč je totiž už druhou knihou od Kathryn Hughes. První u nás vyšla v roce 2018 s názvem Dopisa sklidila mnoho velmi úspěšných hodnocení a recenzí. Věřím, že tomu jinak nebude ani s Klíčem.
Příběh
Ocitneme se hned ve dvou časových liniích, které se se konci protnou, a přijde vrcholné rozuzlení. Nejprve se příběh odehrává v roce 2006, kdy čtyřicetiletá historička Sarah objevuje zchátralou a dávno opuštěnou léčebnu pro duševně nemocné. Snaží se získat důležité informace od svého otce, který ví o Ambergate pravděpodobně velmi mnoho ještě z dob, kdy byla léčebna v provozu. Jenže ten mlčí a tak pátrá na vlastní pěst, až jednoho dne opravdu objeví něco důležitého…
Ve druhé lince se vracíme do roku 1956, kdy do léčebny přijmou mladou, ale dost nezvladatelnou a tvrdohlavou pacientku Amy. Zároveň s ní se v Ambergate zacvičuje nová sestra Ellen a ani jedna to nebude mít jednoduché. V nemocnici totiž platí pravidla pro všechny, ať už jste zaměstnanec nebo pacient, prostředí je tu drsné a není místo pro sentiment nebo zbytečné otázky. A že jich bude opravdu hodně.
Verdikt
Musím uznat, že tohle bylo silné kafei na mě! Několikrát jsem si řekla, že už asi ani číst nechci, jak mi bylo líto pacientů, ale celkově všech lidí v té zvláštní době. A vzhledem k tomu, že jsem se celkem nedávno stala matkou, číst o utrpení malých dětí (ne že by to byla primární věc, které si v ději všimnete) pro mě není úplně jednoduché.
Je velmi zajímavé podívat se na to, jak to asi tenkrát v blázincích fungovalo, jaké praktiky, včetně elektrošoků a lobotomie, se používaly a že ne vždy se zavírali do takových ústavů jen nemocní lidé. A především, léčení vždycky nutně neznamenalo uzdravení se. Spousta lidí zde totiž zemřela, a když ne, byli propuštěni až po velmi dlouhé době s úplně zničenými životy. Protože když jste do Ambergate přišli se zdravým rozumem, zákonitě jste museli odcházet jako blázni.
Celkovým dojmem na mě kniha působila velmi depresivně a budu se nejspíš pár dní ještě rozkoukávat než na to všechno, co se v Klíči odehrálo, zapomenu. Nechápejte mě špatně, „depresivní“ není negativní hodnocení, ba naopak, někdy je to zvláštně obohacující přečíst si i něco bez klišé a happy endů. Ale i přesto - tolik lásky, bolesti a těžkých životních příběhů jsem asi ještě nikdy v jedné knize nečetla. Pokud se nebojíte, že budete mít z přečtení šrámy na duši a rádi se brodíte v temnotách a myslích duševně chorých (ať opravdově nebo domněle nemocných), určitě neváhejte a Klíč si přečtěte.
Jaroslav Fiedor, praporčík, palubní střelec vrtulníku a zdravotník, se v strhujícím knižním rozhovoru vedeném Pavlem Hénikem podělil o své zážitky z misí v Bosně, Kosovu a Afghánistánu, o své cestě od klukovského snu k tvrdé realitě.
