RECENZE: Květy slunce

Poezie se v současné době stává čím dál populárnější, a díla, která vznikla zejména na sociálních sítích jako je Instagram, se stala nedílnou součástí tohoto žánru. Zamilovali jste si Mléko a med? Pak by vám rozhodně neměla uniknout další sbírka talentované autorky Rupi Kaur, tentokrát pod názvem Květy slunce. Vrací se společně se svým jednodušším, ale zato čtivým stylem psaní, volným veršem, a opět se dotýká témat, která mohou působit jakkoliv, jen ne triviálně. Čím nás tedy básnířka ohromila tentokrát?

Stejně jako ve své první knize se zabývá tématy, jako je láska, trauma, zlomené srdce či postupné uzdravování se, avšak tentokrát se více do hloubky zabývá i etnickou příslušností, migrací a ženstvím. Zároveň se vrací ke svým kořenům a věnuje se i svým předkům. Rupi Kaur věnovala spoustu básní zahrnutých ve sbírce Květy slunce své mamince tak, že jí obzvláště dojemným způsobem vyjadřuje velkou lásku a hluboký obdiv jako vlivné a nepostradatelné ženě v jejím životě. Květy slunce celkově působí ještě o kapku vyzráleji než Mléko a med, a provázejí čtenáře po cestě, která má 5 částí: chřadnutí, pád, zakořenění, růst a rozkvět. Kniha je zároveň doplněna o ilustrace, které vytvořila sama Rupi Kaur. Kresby nádherně podtrhují atmosféru jednotlivých básní a při pohledu na ně se vám občas bude zdát, že vám až rvou srdce tím, jak jsou silné a procítěné.

Květy slunce vás rozhodně nenechají chladnými a vy brzy nebudete vědět, z jakého důvodu přesně se vám hrnou slzy do očí. Autorčina druhá antologie zcela bez pochyby vyvolává spoustu emocí, od pocitu znechucení a znepokojení ohledně jejího upřímného vyprávění traumatických událostí, až po pocit vítězství a klidu, který z básní vyzařuje. Možná je to právě jistou univerzálností a přístupností, díky které se básnířka stává pro čtenáře tak přitažlivou. Jednotlivé básně obvykle nejsou nijak zvlášť dlouhé, avšak způsob, kterým píše, je občas velmi emocionálně až zdrcující, ale i přesto vám dává jistou naději, že se všechno zlepší, jak budete dále listovat stránkami.

Autorka je i v této knize velmi statečná a jako vždy si vypsala velkou část svého srdce, pocitů a zážitků na papír. A ať už jsou její básně o sebelásce, sebenenávisti, nejistotě, vystěhování se ze země a hledání domova v sobě samotném, současných představách společnosti o lidském těle, mateřské lásce, feminismu či o tom, jak se ženy podporují navzájem, jistě ve sbírce najdete i kus vás – vašich emocí, možná i zážitků, a třeba i kus vaší osobnosti. Právě v tom přece spočívá kouzlo poezie z pera Rupi Kaur. Často se s ní můžeme ztotožnit. Soucítíme s ní. Prožijeme s ní všechnu tu bolest a naději, a na chvíli se staneme zranitelnými pod tíhou našich vlastních emocí a vzpomínek jen proto, abychom se znovu stali silnými jedinci, pyšnými na to, co jsme dokázali a ustáli.

Celkově Květy slunce nejsou až tak odlišné od předchozí sbírky Mléko a med, ale je jasně vidět cesta, kterou autorka ušla od doby, kdy si sama vydala první knihu, a jak se jako básnířka rozvinula. Rupi Kaur je mistryně ve vyjadřování emocí a empatii, a právě tuto svou dovednost dovedla krásně prodat i v její nejnovější knize Květy slunce. Od samého začátku vás chytne, zaujme, a jen tak nepustí a všechno tak přečtete na posezení, s občasnými přestávkami na slzení. Nicméně, ať už jste poezie znalí či s její četbou teprve začínáte; lidé, kteří věci prociťují či vás jen tak něco nedojme, neměli byste si nechat ujít příležitost unést se nádherně zpracovanou poezií.