Jelikož první díl této série u nás vyšel poněkud později, máme to štěstí přečíst si pokračování necelý půlrok poté. Mám stále ještě v živé paměti tu překvapující radost při objevení konceptu všímavosti, a to obzvláště ve spojení s Karstenovým povznášejícím, silně sarkastickým přístupem k věci. Takže, kam se to tedy za těch šest měsíců posunulo? Zachoval si německý právník svůj ostrovtip a neztratil náhodou svoji všímavost? Pojďme to zjistit.
Pokračování vražedně zábavného krimi románu.
Björn Diemel si osvojil principy všímavosti a s jejich pomocí nastolil ve svém životě nový řád. Podal výpověď v advokátní kanceláři, kde byl od rána do večera pod šíleným tlakem, a...
Děti nemají žádné přednostní právo na budoucnost. Děti mají přednostní právo na přítomnost. Tento nárok má dokonce speciální název. Říká se mu dětství...
Právník s vnitřním i vnějším dítětem
Utekl nějaký ten pátek co Björn nakrmil mrtvolou mafiána Dragana ryby. Bohužel ještě zbývá druhý mafián, který je pod zámkem u něho ve sklepě. Tomu se říká mafiánská prekérie. Jinak zůstává vše při starém. Manželství je na bodu mrazu. Nervy se ne a ne uklidnit a spokojenost mu neustále protéká skrz prsty. Očividně uzrál čas na další návštěvu neobyčejného osobního terapeuta Joschky Breitnera, utratit několik tisíc eur za terapii, a přijít na to, jak se v životě posunout dál. Naštěstí se brzo ukáže, že za Björnovy problémy nemůže on, ale jeho vnitřní dítě.
Žena, která se mnou nechtěla spát, byla naštvaná, protože mi jiná žena poděkovala za to, že se se mnou nevyspala. A kdo že to chodil na koučink, aby dostal pod kontrolu své údajně iracionální chování? Já...
Jirka a jeho vnitřní recenzent
Začněme s pozitivy. Autor se nezbavil své lehkosti, vážnost si nepřipouští ani v nejmenším, ba naopak, přátelé. Zmiňoval jsem se o kousavosti a rád bych se tomu trošku pověnoval. Evropská společnost se posouvá a stává se více a více sociální. Všímáme si práv menšin, řešíme genderovou vyváženost a zavázali jsme se ke krásným zeleným zítřkům. To, že se na to našinci dívají s dávkou skepse, není překvapením. Co už překvapivé je, alespoň pro mě, že té samé skepse je schopen i německý autor. Nemá náhodou Karsten nějaké české předky?
Nastal čas přesunout se do šedé zóny. Můj oblíbený protagonista doznal změn a já se nemůžu zbavit nespokojenosti. Sarkasmus sice zůstává, ale je pomalu překrýván silnou dávkou cynismu, a to bylo něco, co mi ne vždy sedělo. Co se týče konceptu vnitřního dítěte, troufám si říct, že jsem pochopil, o co jde, ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že se tento koncept používal k zakrytí alibismu, kterého se postava dopouštěla. Nejvíce jsem to cítil u smrti jedné z postav, která byla naprosto zbytečná a příběh nijak neposunula. Čekal jsem až do úplného konce, že to autor objasní, protože mi to k Björnovu charakteru vůbec nesedělo, ale čekání přišlo vniveč.
V poklidu našeho prázdninového bytu jsem v tichosti prosil za sílu změnit věci, které jsem změnit mohl. Za odvahu přijmout to, co jsem změnit nemohl. A za moudrost, abych dokázal jedno od druhého odlišit...
Všímavý závěr
Opět se potvzuje pravidlo slabších pokračování. Může se zde ale vyskytovat velké ale. Styl psaní zůstává totožně skvělý, moudra, která jsou pod číslem každé kapitoly, už se doslovně neopakují v následném textu, a všechny výtky co mám, ať už k charakteru hlavní postavy, nebo k celkové atmosféře vyprávění, mohou býti jen mojí vlastní pokřivenou představou toho, jak by to mělo vypadat. Ukazuje se tedy, že onu kousavost máme s Karstenem asi společnou. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.
