Malý kluk, kterého v sobě nosím už několik desítek let, se na mě usmívá a v mladistvé tvářičce se mi zračí údiv. Vážně bych mohl znovu vidět svoji milovanou babičku, která zemřela před tak dávnou dobou? Ve své fantazii se vydávám do japonských reálií a mezi tokijským cvrkotem a lístky sakur hledám malou zapadlou kavárničku. Velice zvláštní kavárničku. Kavárničku, jež umožňuje cestovat do minulosti. Nic ale není tak jednoduché, jak se to může neznalému jevit.
Ve vzduchu se vznáší vůně vzpomínek a čerstvě uvařené kávy. Japonská kavárna Funiculi funicula opět otevírá dveře těm, kteří se chtějí vydat do minulosti. Dokážou se díky tomu smířit se ztrátou? To zjistí muž, který zanedbával...
Konec byl příliš nespravedlivý a nemilosrdný, jako když se člověk po veškeré možné přípravě rozhodne běžet maraton, ale těsně před cílovou čárou se dozví, že závod byl zrušen a cíl neexistoval od samého začátku...
Magický prostor
Již po čtvrté mám možnost vydat se do kouzelné kavárny Funiculi Funiculaa i když je to opět krátká návštěva, užívám si ji celou svou bytostí. Za ty roky sem přišlo spoustu lidí, kteří měli zájem o cestu do minulosti, ale nesmlouvavá doprovodná pravidla většinu z nich odradila. Někteří ale došli ke smíření a rozhodli se, že se za svými milovanými vrátí stůj co stůj. Z tohoto rozhodnutí vznikly čtyři příběhy, které mají potenciál otřást vaším srdcem a aktivovat slzné kanálky.
V životě jsou okamžiky, kdy se ocitneme na křižovatce. Lítost je dílem okamžiku a nikdo ho nečeká...
Než se stihnu rozloučit
Dojímání se nad šálkem kávy
Kdo tuto sérii zná, tomu nepřinesu nic nového, protože poslední díl se drží pevně ve stopách svých předchůdců. To je ale v nejlepším pořádku, některé věci zkrátka fungují bez toho, aniž by se v čase musely měnit. Skromná tloušťka knihy napovídá, že nás čekají opět spíše krátké příběhové vhledy do života lidí pyšnících se svou obyčejností a problémy, které nám mohou být povědomé.
Povídky tentokrát nejsou tak vzájemně propojené, ale jsou do jedné všechny dojemné a silně na mě zapůsobily. Nejsem schopen říci, která z nich je nejlepší a která se mi naopak moc nelíbila, protože kvalitativně jsou na tom stejně. Neexistuje žádné slabé místo, není zde nic, co by mě nudilo nebo u čeho bych měl pocit, že tomu kolísá kvalita či nápaditost.
Měla křišťálově čistý hlas. Okouzlující oči. Při pohledu do jejích očí nabyla Sunao zvláštní pocit, že Kazu přijímá všechno tak, jak to je...
Uběhla chvilka poté, co jsem knihu dočetl a zavřel. Můžu se vám svěřit s pocity? Cítím se smířený, emočně otevřený. Zažívám lehkost bytí a jsem rád, že postavy z příběhů dostaly druhou šanci, a i když nemohly změnit minulost, dokázaly najít klid a smíření. Tak málo stránek a i přesto jsem si toho odnesl tolik. Mám pocit, že tomuto autorovi musím být věrný a kdykoliv dostanu možnost ponořit se do kousku jeho literárního světa, nemůžu váhat ani na vteřinu.
Poklidný závěr
Funiculi Funicula je pro mě majákem klidu, míru. Užívám si to vědomí mnohdy bolestivého lidství, těch otevřených emočních stavidel, té zranitelnosti snoubící se s upřímností. Pokud sérii neznáte a našli jste si cestu k mým slovům, nebojte se chytit příležitost za pačesy a klidně začněte s tímto dílem, myslím, že v něm najdete to, co hledáte. A pokud se v tomto díle najdete, pak vám závidím, protože před sebou máte ještě spoustu návštěv této nenápadné japonské kavárničky. Jen se nezapomeňte vrátit dřív, než vystydne káva. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.
Než se stihnu rozloučit
