RECENZE: Prokletá

Prokletá - příběh

Nimue se v dětství dotkla temnota a od té doby vládne mocí, která děsí její okolí i vlastní rodinu. Proto je nucena své schopnosti skrývat, potlačovat a když je přeci jen použije, často se vymykají kontrole. Za ty roky má proto Nimue toho všeho akorát tak po krk a rozhodne se odejít. Než však stihne cokoliv udělat, do její vesnice přitáhne vojsko Rudých paladinů, které ji srovná se zemí.

Nemají s nikým slitování. Ženy, děti, nikdo jejich krvavému řádění neunikne. Nimue dostane od své matky, jež se ocitla na prahu smrti, meč - dědictví lidu. Musí ho ale doručit Merlinovi, legendárnímu čaroději. Karta se tak najednou obrací a všemi opovrhovaná Nimue se najednou stává poslední nadějí svého lidu. Když se navíc sama prastarého meče chopí, probouzí se v ní netušená moc. Moc, ale touha po pomstě a krvi těch, co tolik ublížili jí i jejímu lidu. K Nimue se přidává i žoldák Artuš a společně se snaží zachránit Starší lid.

Podaří se Nimue všechny klany jejího lidu sjednotit a ubránit před paladiny i mocichtivými králi? Pomůže jí meč k velkému vítězství nebo ji nakonec zažene do vlastní záhuby?

Nimue těkala pohledem z jednoho na druhého. Výhružně pozdvihla meč. Dotyk ohlazených kožených pásků na jílci i váha meče jí dodávaly odvahy. „Kdo z vás zemře jako další?"

Verdikt

Americký spisovatel Thomas Wheeler si u Prokleté položil solidní stavební kameny pro skvělé vyprávění. Fantasy, horor a legenda o Artušovi, která lidi baví už celá staletí, je totiž hodně silná kombinace, což se mi z počátku i potvrzovalo. Příjemný formát i ilustrace dělaly knihu ještě čtivější a stránky mizely pod rukama.

Vše začíná poměrně nevinně, ale už od začátku je člověku jasné, že naše hrdinka Nimue nebude žádný strašpytel, nýbrž pořádný badass. Jenže v tu chvíli jsem začala pociťovat, že nám to začíná trošičku haprovat. Nimue totiž chtěla být badass za každou cenu a někdy obracela o 180 stupňů během tak krátké chvíle, že jsem si párkrát musela dokonce dialog znovu přečíst, abych se přesvědčila, že čtu správně. Chvála Wheelerovi za Artuše, který do příběhu často vnášel vtip a jakousi lehkost. A také rozhodně nemohu opomenout Lancelota, který měl asi nejzajímavější vývoj charakteru.

Artuš přišel a posadil se vedle ní. Nimue ztuhla. Mladík zdvihl jeden ze svitků a trochu nuceně se zasmál. „Co jsi čekala, že napíšou? ,Taky chceme dát všem na vědomost, že šestnáctiletá holka z vesnice rozsekala na kusy celý pluk našich nejlepších válečníků?’

Čím dále jsem v příběhu postupovala, tím více jsem vnímala jakousi strohost, se kterou autor vše popisoval. Situace se vyvíjely rychlostí blesku a mně chyběly návaznosti. Měla jsem pocit, že i když je tempo vražedné skoro jako v Kobře 11, má pozornost upadá, a zároveň se mi v hlavě vynořovaly otázky, na které jsem chtěla odpovědi. Doufala jsem proto, že závěr mi dá všechno, co mi v průběhu knihy chybělo. Akci, vysvětlení a pořádně velkolepé vyvrcholení.

Částečně se to podařilo, ale částečně zůstala má fantasy dušička nespokojená. Připravte se na pořádnou řežbu, krev i nespravedlnost. Prokletá má opravdu hororový nádech se vším všudy. Ale přesto…přesto mi tady chybělo něco víc, co by tento na první pohled epický příběh zapsalo do mého knižního srdce… Prokletá se tak pro mě stala knihou s dobře položenými základy, ale nevyužitým potenciálem, kde situace velmi často zachraňovaly vedlejší postavy.