RECENZE: Psanci

Pořád koukala před sebe. Pořád pokračovala v cestě. Ruce měla připažené u boků. Šla rozvážně a najisto...

Kam kráčíš?

Nessie vstala z postele, odešla ven a už se nezastavila. Aniž by to sama tušila, stala se prvním náměsíčníkem, kráčejícím někam do neznáma. Brzy se k ní přidali další a skupina byla den ode dne početnější. Nereagovali na vnější podněty a když jim někdo zabránil v pohybu, proměnili se v lidskou bombu. Stalo se z nich stádo a jejich nejbližší se proměnili v pastýře, jenž je doprovázejí na cestě.

Labutí píseň konce světa

Benji je zavržený vědec, který je zvyklý bojovat se smrtelnými chorobami, ale nebezpečí, které se velice pomalu blíží, možná bude i nad jeho síly. Pomocníkem v boji má být záhadná Černá labuť, superpokročilá strojová inteligence, která si vybere právě Benjiho, aby spasil lidstvo nebo alespoň to, co z něho zbyde.

Znám jeden citát a mám pocit, že je to dobrý citát: Předpoklady jsou okna, jimiž pozorujete svět. Čas od času je pořádně vydrhněte, jinak vám dovnitř nepůjde žádné světlo...

Mám spoustu otázek na jazyku a v ruce držím bezmála 800 stran, které mi slibují odpovědi. Na tohle mi jedno odpoledne stačit nebude. Připravím si alespoň tunu kávy a křeslo vyskládám polštáři, aby se mé pozadí neproměnilo v kus dřeva. Pokud mi něco chcete, tak máte smůlu, protože teď budu delší dobu offline. Já jsem připravený, Chucku.

Když člověk přečte větší množství katastrofických příběhů, začne mít pocity dejavu s každou další knihou, která se zabývá podobným tématem. Logika velí, že počet scénářů konce světa je omezený, a proto je třeba snažit se uchopit téma správně, aby se z toho nestala repetetivní nuda. Otázka tedy je: zvládnul to autor, nebo se stal žánrovým uspávačem hadů?

Recenze

Chuck Wendig se s tím nepáral a jeho inspirací se stala svatá bible postapokalyptiky: Svědectví od Stephena Kinga. Tady bych rád zdůraznil, že se jedná opravdu o inspiraci, nikoliv o kopírování, takže není třeba prskat okolo sebe jízlivostí a jedovatými poznámkami. Na rozdíl však od Svědectví, které v podstatě začíná katastrofou a celý příběh se věnuje světu po zániku, Wendig na to jde jinak a jeho Psanci se odehrávají v čase těsně před zánikem, takže se vlastně jedná o jakýsi postapokalyptický prequel, abych tak řekl.

Zde leží Pete Corley. Žil vlastně až moc dlouho. Tak dlouho, že už to bylo trapný. Spi sladce, vole...

Ve filmovém světě máme režisérské střihy a v tom knižním zase velkolepé bichle, a obojí má výhodu v tom, že skýtají obrovskou dávku prostoru pro různé mezihry v podobě vedlejších příběhů, které se zdají býti jen odbočkami, ale nakonec vykrystalizují a doplní příběh zásadním způsobem. V tomhle ohledu mě Psanci nezklamali a dali mi toho ve výsledku víc, než jsem si mohl přát. Asi nemusím ani zmiňovat fakt, že toto opus magnum dalo vzniknout silným charakterům, kterých překvapivě není mnoho, za to jim je věnovaná ta nejlepší možná péče. Bylo by hodně bizarní, kdybych napsal, že mi to celé vlastně nepřišlo ani tak dlouhé?

Všechno skončí. To nejlepší, co můžete udělat, je nechat tomu volný průběh a pak to vybudovat znovu. A totéž platí i pro svět a jeho obyvatele...

Nakonec se rozloučení stává velkou výzvou, do které se mi chce jen velmi neochotně. Není to snad velké prokletí knihomolů? To složité loučení s přečtenou knihou, snoubící se s nepřekonatelnou chtivostí vzít do ruky další příběh a znovu se začíst.

Tak zase někdy příště. Napřečtenou. A dejte si bacha na Kropidlovce.

Hodnocení: 87 %