Kdyby bylo Tokio chlap, tak si sice nevezmu Tokio, ale určitě bych s ním zašel na pivo nebo spíše na saké, protože se zdá, že je to magická metropole, která hýbe našimi západními hlavičkami ze strany na stranu. Cesta Marušky a jejího věrného Plamínku započala již před několika lety, ale rozhodně ještě nedošla finále, a my se teď podíváme, jak to celé probíhalo. Co nás tedy dnes čeká? Opulentní jízda na horské dráze.
Upadala jsem do živých děsivých snů plných dětských traumat, na která jsem už dávno zapomněla. V mé hlavě se spustil náročný proces, který má tendence zahalovat slunečné letní dny do šedivého mraku depresivních myšlenek...
„Kdyby bylo Tokio chlap, vezmu si Tokio.“ Reportérka Marie Machytková se před mnoha lety zcela nečekaně zamilovala do Japonska a tahle láska převrátila celý její život vzhůru nohama. Kam až může člověka zavést jedno nenápadné...
Otevírám své zarezlé a zatuhlé srdce, a vyznávám autorce lásku za tenhle okamžik, který stvořila a hodila na papír, za tu chvíli prozření kdy se jí vyjevila její touha, o které neměla ani ponětí, a rozhodla se vydat východním směrem. Co ale následovalo dál? Co tomu všemu předcházelo? A proč riskujete své zdraví, když se rozhodnete přihlásit v Tokiu do tanečních?
Sama v Tokiu je autorčniným obsáhlým deníkem, ve kterém se nebojí vyjevit své nejniternější pocity a také mapovat svou životní cestu z Prahy až do Země vycházejícího slunce. Pojďme se podívat na to, jaké pocity z toho mám já.
Recenzní veletoč je tady
Ten start mě opravdu dostal. A myslím si, že nebudu jediným uhranutým čtenářem, který pocítil obdiv, a zároveň zakusil bodající osten závisti nad tím Maruščiným vnuknutím. Sice nevím, čím zaplním následující řádky, ale jsem si jistý, že při psaní budu trpět rozdvojenou osobností, protože to, jak je celá kniha napsána, jednu moji stránku vyplňuje něžnou intimností, a tu druhou to neskutečně štve. Moje vnitřní bitva začíná právě tady a teď.
Ty dny, kdy deštivou šeď tohohle období ozáří sluneční paprsky, vnímám taky jako důležitou lekci do života. Je důležité nezapomínat, že za sebevětším mrakem je pořád někde v dáli sluníčko...
Mám pro vás dvě zprávy: jednu špatnou, druhou dobrou, kterou chcete slyšet první? Začněme tedy optimismem. Deníková struktura knihy je založena primárně na Mariině osobní zpovědi, a nebojí se být hodně otevřená, takže není těžké se do autorky vcítit a podlehnout jejím prožitkům a názorům. Je zde jasně vytyčená hranice soukromí, takže si přečtete o jejích rodinných problémech, ale o samotné rodině se nedozvíte skoro nic. To samé platí pro její životní partnery. Je to malinko škoda, jelikož nevím jak vy, ale já jsem zvědavý a šťouravý tvor, ale cítím, že tak je to správné.
Hater ve mně klepe na dveře a tak je třeba ho pozvat dál. Budu upřímný. Sice obdivuji Maruščinu otevřenost a srdce na dlani, ale někdy bylo té sebelítosti opravdu hodně, až jsem si párkrát zakoulel očima. Autorčin rozhovor v podcastu Za hranicí byl úplným opakem sebelítosti, spíše bzučel energií. Chápu ale, že to může mít souvislost se samotnou dramatizací knihy, která vyloženě křičí do světa starou známou pravdu o tom, že jednou jsi dole, a jednou zas nahoře. Někdy si člověk holt musí i pobrečet.
Tenhle moment dokonale vystihuje uplynulé dva měsíce. Mokré tričko, silně tepající srdce, a pocit, že nemám nikdy na nic dost času, jsou každodenní realitou...
Krátké zakončení
Ještě než se s vámi rozloučím, nemohu opomenout malou pochvalu směrem k haiku, které jsou velkým bohatstvím celé knihy. Jejich trefnost a údernost dokázala oslovit i takového poetického neznaboha, jakým jsem já. Vždycky dokázaly shrnout celou myšlenku kapitoly. Tak tedy popřeji autorce brzký návrat do země zaslíbené a nám ostatním držím palce, abychom i my našli způsob, jak zažehnout a rozplápolat náš vlastní vnitřní plamínek. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.
