Druhou částí se nám uzavírá příběh, jehož zárodek se autorovi utvořil v hlavě už
během psaní série Odkaz dračích jezdců. První kniha nám přinesla svět docela odlišný od
klasické fantasy ve zmíněné sáze. Šlo o svět chladný, drsný, temný a neúprosný (jako je
ostatně sám vesmír, v jehož prostoru se většina příběhu odehrává). A především – šlo o
vskutku hardcore sci-fi, zasazené do daleké budoucnosti, které se příliš nenamáhá
vysvětlováním nějakých pojmů či termínů a rovnou nás spolu s hlavní hrdinkou uvrhá do
spletitého děje. Proto byla většina první části značně zmatená a příběh vlastně dostal spád až
ke konci, kdy se čtenář, pokud ne dokonale – alespoň dostatečně zorientoval v postavách a
zákonitostech „Fractalverse,“ a došlo i k nějaké větší akci. Jak na vskutku velmi otevřený
konec navazuje druhá část příběhu o xenobioložce Kiře, která našla na průzkumu uprostřed
vesmíru mocnou mimozemskou zbroj?
Xenobioložka Kira Navárezová na průzkumné misi objevila mimozemský organismus a celý život se jí obrátil vzhůru nohama. Měkké ostří – jak organismus pojmenovala – ukrývá řadu děsivých tajemství. Poté, co se Kiře a jejím...
Inu, znamenitě. Pokud valná část knihy první byla jakousi přípravou na finále a velkolepé vesmírné bitvy, můžeme část druhou právě za ono finále pokládat. Děje se zde toho opravdu mnoho, prohlubují se vztahy mezi velmi dobře prokreslenými postavami, a hlavně – je zde opravdu hodně akce. Přesto mám s „dvojkou“ jeden menší problém. Jaký?
Inu, celý příběh by fungoval mnohem lépe a působil konzistentněji, kdyby nebyl rozdělen na dvě knihy (k čemuž došlo snad jen u českého vydání). Nejen díky soudržnosti děje, ale kupříkladu i obsáhlým dodatkům a terminologii s vysvětlivkami o několika desítkách stránek na konci svazku, které by se opravdu velmi hodilo mít k ruce už při čtení prvního dílu. Těžko říci, proč se tak tuzemský nakladatel rozhodl, když v originále jde o jeden tlustý román.
A to bude asi jediné výraznější negativum, které na knize vidím (a za které jeho autor navíc ani nemůže). Možná by se ještě „Spát v moři hvězd II.“ dala vyčíst jakási drobná uspěchanost ve srovnání s předchozí, pozvolnější částí, jako by chtěl autor vše uzavřít a nenechat „nabobtnat“ na několikadílnou sérii jako v případě Odkazu dračích jezdců.
Za sebe však mohu říci, že jsem výraznější spád a akčnost v tomto případě naopak vítal. Pracuje se zde zkrátka s tím, že už víme kdo je kdo a i když jsou v celkové mozaice ohledem „lore“ universa nějaké díry, ve výraznějších obrysech už jsme schopni velmi dobře sledovat celé velkolepě epické zakončení, jakého se nám zde dostává.
Autor už není tím patnáctiletým klukem, co začal s příběhem o dracích, ale zralým mužem, a podle toho se změnil jeho styl psaní i pojetí příběhu, kdy vzdor pozitivnímu konci není vše uzavřené a hlavní hrdinka dostojí překvapivé proměny v někoho a něco docela jiného. Rozsáhlé vesmírné bitvy zde popisované by se pak jistě velmi dobře vyjímaly na filmovém plátně, či v cutscéně AAA videohry. Ve spojení s naší fantazií fungují právě tak dobře.
Na celé dvojknize Spát v moři hvězdstrávil její autor devět let práce (přičemž některé věci dokončoval ještě začátkem pandemie), proložených přepisováním celého děje (nejen ve formě úprav, ale i změn základní příběhové kostry). Sám pak v doslovu uznává, že nejde o knihu dokonalou, ale v tom je vlastně i její přednost.
Mohu za sebe říci, že ač jsem si tuto vesmírnou ságu neužil tolik, jako právě fantasy tetralogii o Eragonovi a Safiře, jedná se o nadprůměrné čtení, ze kterého přímo čiší autorova láska k žánru sci-fi. Nezůstává se však při pouhé poctě vědeckofantastické literatuře, naopak jde rozhodně o její velmi povedené obohacení. S hrdiny knihy v čele s Kirou, kapitánem Falconim, geniálním lodním mozkem Gregorovičem (a vůbec celou posádkou lodi Šnek), a bezpočtem dalších, jsem se v samém závěru loučil obtížně.
Verdikt
Spát v moři hvězd II. je výbornou knihou, završením celé „mini série“ a velmi dobře napsaným sci-fi se svébytným světem. Jeho největší devizou jsou ale vedlejší postavy, které by možná zasloužily více prostoru. Závěr dvojknihy v sobě nese nadšené uspokojení, které v předchozí části vcelku chybělo a poskytuje odpovědi na bezpočet otázek, jež během čtení vyvstaly. Zároveň je těžké ubránit se myšlence, zda by celé dílo nepůsobilo lépe jako jeden velký svazek.
Nedá se stoprocentně doporučit fanouškům předchozích knih Christophera Paoliniho, přesto si ale zaslouží veškerou pozornost a úsilí při čtení, které v závěru rozhodně odmění. Zmatení střídá nadšenost a poklona autorovi za vytvoření velmi promyšlené vize budoucnosti, kde je magie vystřídána vědou a setkání s pradávnou mimozemskou technologií, jakož i civilizací působí vskutku dechberoucím dojmem, jakož i závratné tempo celé knihy, nad kterým místy zůstává rozum stát.
Zkrátka a dobře; pokud se chcete vydat do světa, ve kterém je plno bitev vesmírných plavidel, mimozemských civilizací, ale i třeba romance, přátelství a odpudivých záporných zrůd (nad jednou dvěma by zajásal i takový H. P. Lovecraft), jste tu správně. Tohle se povedlo a byť by se místy hodilo ubrat na popisnosti, určitě se budu těšit, s čím Paolini vyrukuje příště…
