Náš redaktor Jirka si troufl na knihu, jejímž motivem je nejhorší část historie 20. století. Je radno pouštět se do čtení dalšího smutného příběhu o druhé světové válce? Dočtěte se na následujících řádcích...
„Doufám, že čtenáři této knihy objeví, jak každý, byť sebemenší, laskavý, odvážný a odbojný čin může přinést naději a obrodu příštím generacím.“ Michael Ross
Strhující příběh o neskutečné vůli žít, příběh malého chlapce, který zažil to, co by žádné dítě v žádné době zažít nemělo. Autor se narodil v Polsku, prošel tábory v Osvětimi a Dachau a jen šťastnou shodou náhod několikrát...
Tematika holokaustu byla probírána ze všech stran a úhlů již nesčetněkrát, a zdá se, že vždy, když už si myslíme, že nám byla veškerá hrůza a zvěrstva představena, spatří světlo světa nová kniha či dokument, který nás rychle vyvede z omylu. Bohužel se zdá, že tato studna je bezedná a smutným důkazem je i tento titul. Srdce mi bije jako splašené, ale musím psát dál.
Moje minulé já
Szmulek Rozental byl židovský chlapec, který se narodil v polské Lodži roku 1931, tedy na špatném místě, ve špatný čas. Přišel rok 1939 a nepředstavitelné se stalo velmi rychle reálným, začalo peklo, jak pro malého Szmulka, tak pro jeho rodinu, blízké a miliony dalších. Koncetrační tábory, vyhlazovací tábory, tábory smrti, to všechno jsou pro nás slova, která v nás evokují hrůzu, zoufalství, bolest, strach a tohle všechno měl osmiletý Szmulek poznat na vlastní kůži. Přežil. A nyní máme možnost nahlédnout na jeho cestu.
Moje přítomné já, naděje
Steve Ross se zrodil aby mohl vyprávět příběh Szmulka Rozentala a nejen to, v nejtěžších chvílích svého života, když už to chtěl vzdát, se upínal k myšlence, že jednou, až všechny ty hrůzy pominou, bude pomáhat a rozdávat naději potřebným, a hlavně bude připomínat, co se stalo, aby se to už nikdy v budoucnu neopakovalo. Spojené státy americké se staly jeho novým domovem a on zahájil další životní etapu, jejíž jediným smyslem je rozdávat pomoc těm, kteří to nejvíce potřebují, dětem z chudinských čtvrtí, nad kterými ostatní zlomili hůl.
Lidé k sobě dokážou být tak krutí, ale tuhle pravdu se všichni snažíme potlačit. Je tak snadné zapomenout na minulost a nevzít si z ní ponaučení, abychom se vyhnuli bolesti z pochopení takového utrpení...
Snažím se nalézt vhodná slova, ale nenacházím je, snažím se dýchat klidně, ale ani tohle se mi nedaří. Cítím se jako po výbuchu sopky, která na mě místo lávy chrlí nepřeberné množství emocí, které jsou tak silné, že se mi klepou ruce a oči mám permanentně plné slz. Steveu Rossovi, jeho kolegům a přátelům se povedla velice zdařilá a reálná rekonstrukce popisu života v jedné z nejtemnější části našich novodobých dějin, zároveň však tento příběh prokládají příběhem druhým, který ukazuje, že když je člověk dostatečně odhodlaný, může pokračovat dál a nalézt světlo tam, kde byla doposud jenom tma. Kniha má 208 stran, ale s tak silným obsahem, že vydá za mnohonásobně víc. Dostávám se na závěr, což je většinou ta část ve které píši pro koho je titul vhodný a koho by mohl zaujmout. Tentokrát to mám velice jednoduché, protože odpověď je zcela jednoznačná: Nehledě na žánr, který upřednostňujete, toto je kniha, kterou by si měl předčíst každý čtenář, bez výjimek.
