RECENZE: Zlomení

Pokud jste milovníky kriminálních románů, rozhodně byste neměli minout knihy anglické spisovatelky Martiny Cole. Autorčina tvorba je charakteristická tím, že ve svých románech často pracuje se silnými ženskými postavami a nezřídka jsou ženy též přímo hlavními protagonistkami. Tak je tomu i v románu Zlomení, který je volným pokračováním jejího románu Maniak z roku 1993.

Ve Zlomených se opět setkáváme s vyšetřovatelkou Kate Burrowsovou a s gangsterem Patrickem Kellym. Ač se na první pohled zdá, že oba pověsili své profese na hřebík, opak je pravdou. Jakmile se objeví Patrickův biologický syn a s ním i nejedna komplikace, Patrick se nezdráhá využít svého vlivu, který stále přetrvává z dob jeho největší gangsterské slávy. Ani Kate si svého odpočinku příliš neužije. V městečku Grantley se totiž objevil sériový vrah, který se neštítí krutým způsobem vraždit místní mladé dívky.

Hlavní vyšetřovatelkou vražd je inspektorka Annie Carrová. Ta si chodí pro rady právě ke Kate Burrowsové, která v minulosti již nebezpečného sériového vraha dostala za mříže. Vyšetřování se ale stále nechýlí ke konci, a proto je třeba, aby se do toho Kate vložila osobně.

Kromě klasické detektivní zápletky s hledáním sériového vraha se autorka v příběhu dotýká fenoménu takzvaných „mini me“, česky „mé malé já“. Ten se projevuje tak, že matky často své dcery od mala stylizují do sebe samých. Své děti například oblékají do stejného oblečení a dělají jim stejné účesy, jako mají ony samy. V extrémních případech ale nezůstane jen u toho, a dělají jim též ve velmi mladém věku make-up a umělé nehty. Tyto dívky často nevědí, jak být dětmi a na svůj věk vypadají o několik let starší a také se tak i chovají, včetně nemístného sexuálního chování. Tento problém se už zdaleka netýká jen angloamerického prostředí, ale postupně se vkrádá i do zbytku Evropy.

Jakožto čtenář nemám moc ráda extrémně dlouhé kapitoly, protože mi čtení pak zdánlivě utíká pomaleji. V této knize se ale naopak objevují extrémně krátké kapitoly. Celkem jich je v knize více než sto, což už mi na knihu o 350 stranách připadá příliš. Někdo toto členění naopak uvítá, jak z hlediska přehlednosti, tak kvůli pocitu, že kniha ubíhá rychleji. Mně to ale přišlo až skoro rušivé.

Z tohoto důvodu bych knihu hodnotila jako lehce krvavou oddechovku, ideálně na kratší cesty autobusem, či vlakem. Protože kapitoly mají v průměru asi jen 3,5 strany, není potřeba se tak dlouho soustředit a nemůže se vám stát, že byste přejeli zastávku. Nevýhodou je, že takto členěný text mně nedokázal tak úplně vtáhnout do děje a tím pádem na mě kniha nezapůsobila tak silně, jak by mohla, vzhledem k mnoha zajímavým tématům, kterých se okrajově dotýká. Musím však přiznat, že při líčení pocitů oběti těsně před tím, než ji vrah zabije, mi nebylo úplně dobře, zvlášť když oběť vzpomínala na svou matku, jak ji její smrt asi zasáhne…

Konec a závěrečné odhalení pachatele pro mě nebylo až takové překvapení, nicméně díky pointě odhalené až na samém konci v epilogu budu knihu hodnotit o něco lépe, než jsem původně zamýšlela.