Michal Bystrov: „Nic podobného jako kniha o Waldemaru Matuškovi se mi už víckrát nepřihodí. On byl totiž jenom jeden“

V září vyšla vaše nová kniha Waldemar Matuška: Snům ostruhy dát. Jak se Vám na knize pracovalo?

Ke každé knížce přistupuju, jako kdyby byla moje první. Vždycky mám obavy, že jsem na sebe vzal příliš velkou zodpovědnost a že na to nestačím. Pokaždé dávám do práce všechno a myslím, že právě to neustálé pochybování mě zachraňuje. Prostě danou věc neumím odbýt, věnuju se jí na sto procent a ono je to pak snad vidět. Taky nesnáším rutinu, psaní mě musí bavit. U této knihy jsem věděl předem, že budu napjatý – a tím pádem je velká šance, že se chytí i čtenář. Objevoval jsem skutečný příběh našeho nejlepšího zpěváka. A měl jsem hned dvojí štěstí. Prvním byl okamžik, kdy o rukopis projevila zájem paní Olga Matušková. Poradila s mnoha detaily, opravila nepřesnosti, řekla mi spoustu nových věcí. Velmi jsem o to stál, dokonce si myslím, že bez ní by taková kniha nemohla vzniknout. Mimochodem, ani slůvkem mi v ničem nebránila, absolutně respektovala mé pojetí, ovšem vždy mi řekla svůj názor. Tím druhým štěstím bylo nalezení určitých dokumentů, sice závažných a neveselých, ale pro správné poskládání Matuškova životaběhu naprosto zásadních. Takže abych to shrnul: celou dobu jsem se bál, ale v závěru jsem získal dojem, že se podařilo vytvořit něco výjimečného. Nikdy předtím o Waldemaru Matuškovi takhle nikdo nepsal. A myslím, že už nebude.

Obálka knihy Snům ostruhy dát

Jak vznikala samotná kniha, můžete tento proces popsat? Z jakých zdrojů jste čerpal?

Nejdřív tápete v mlze. Zjištujete, že to, co se donekonečna omílá, nejsou z velké části žádná hodnověrná fakta. A že musíte začít znovu od píky, to jest od rodičů, sourozenců, dětství, mládí. Na paměť Waldemarových současníků se nemůžete tak úplně spoléhat, od šedesátých, natož padesátých let už přece jen uběhlo více než půl století. Vyzpovídat – koho? Waldových přátel, myslím takových, kteří by pamatovali jeho začátky, už naživu moc není. Já mám výhodu, že jsem během těch dvou dekád, co se věnuju hudební žurnalistice, s leckým z nich hovořil. Mnohdy i o Matuškovi. Nakonec mi ale přišlo nejrozumnější zahrabat se v archivech a hledat, hledat, hledat... dobové zmínky, zprávy, rozhovory, recenze. Vnímat kontext. Tím to začíná. Čím blíže se dostanete k autentickým zdrojům z tehdejších časů, tím menší je riziko zkreslení. Dalším zdrojem je logicky těch pár publikací, jež kdysi vznikly za Matuškovy přímé účasti. Musel jsem z nich čerpat, a činil jsem tak rád, pečlivě jsem ale vážil každou větu. V případě Waldemara Matušky jsem si totiž v jistém bodě musel položit otázku, proč mi kniha, kterou píšu, stále nedává smysl. Naštěstí se tenhle oříšek – i díky konzultacím s paní Matuškovou – povedlo rozlousknout, a najednou se přede mnou rozvinul úplně jiný, o dost pravdivější příběh. Není to sice ten, který za svého života vyprávěl sám Waldemar, ale troufám si říci, že kdo si knížku přečte celou, pochopí jeho i můj postoj.

Život Waldemara Matušky je fascinující v mnoha směrech, kniha otevírá tajemnou komnatu a čtenáři se poprvé dozví mnoho nových informací. Co osobně vás nejvíce překvapilo či zaujalo?

Neřekl bych, že jde o informace nové. Kdo chtěl, mohl je objevit už dříve. Spíše jsou konečně správně použité a interpretované. I když jistotu nemáte nikdy. Jestli se mi aspoň z osmdesáti procent podařilo přiblížit se pravdě, považuju to za velký úspěch. Něco jsem si nechal pro sebe, respektuju klid mrtvých a přání živých. Nemíním ulehčovat práci bulváru, ať se pídí sami, jestli je to baví. Nicméně poté, co jsem knihu dopsal, dívám se úplně jinak na dobu, kdy Waldemar vyrůstal, i na problematiku jeho pozdějšího odchodu do Ameriky. Vlastně na celou jeho pouť, která mi – přinejmenším v té první fázi – připomíná zběsilý úprk. Myslím si, že abychom Matušku pochopili, musíme vědět, co bylo před Redutou a divadlem Semafor. Léta, kdy se otrkával v zábavovkách mimo Prahu, z něj udělala profesionála mnohem dříve, než se vůbec přidal k Jiřímu Suchému. Taky se snažím pochopit složitý vztah těch dvou. Oba mám rád, oba si zaslouží uznání, ale tenkrát v začátcích Semaforu si myslím trochu neporozuměli. Nemohlo to dopadnout jinak, protože Walda o sobě moc nemluvil, a když, tak pábil – z dobrých důvodů, které v knize rozebírám.

Nejvíce mě překvapilo, jaký nečekaný, hluboký rozměr dostane Waldův život, když se na něj podíváte ve světle dochovaných záznamů Státní bezpečnosti. Sledovali ho a systematicky buzerovali s jednoznačným cílem zneužít ho nebo zničit dlouhých třicet let, od roku 1956 do roku 1986. Pokud se tenkrát hodně lidí divilo, že Matuška emigroval, teď už se divit nebudou. O to obdivuhodnější je skutečnost, že estébáci Waldu nikdy nedostali. Že se nezaprodal. Měl ale kolem sebe nevídané množství osob, které se tvářily, že mu pomáhají, a přitom na něj donášely. Upřímně, z toho se mi dělá nevolno. On sám to na ty lidi nikdy neřekl, i když o nich dobře věděl. Leccos to vypovídá o jeho charakteru. Já jsem se rozhodl vypovídat o jeho skrytém smutku, ze kterého jej myslím dostalo až třetí manželství. Matušku přes všechno jeho bonvivánství a společenskou náturu vnímám jako člověka zranitelného a zraňovaného, který o těch křivdách nemluvil, ale měl ohromného pamatováka. Napadá mě verš z písně Boba Dylana, který na něj sedí: „I hurt easy, I just don’t show it, you can hurt someone and not even know it.“

Waldemar Matuška: Snům ostruhy dát

Kniha připomíná mimořádné úspěchy Waldemara Matušky v zahraničí, na které se dosud tak trochu zapomínalo. Jak moc jsou tyto úspěchy významné?

Jsou naprosto srovnatelné s mezinárodními úspěchy Karla Gotta. Víte, Gott nebyl jediný, měli jsme tu ještě další hvězdy světového formátu: především Hanu Hegerovou a Martu Kubišovou, jimž byla shodně nabízena angažmá v pařížské Olympii. Bohužel jim bolševik velice brzo a dosti podlými způsoby zatnul tipec. Matuška oslnil publikum nejen v Olympii, ale i v londýnské Royal Albert Hall, kterou roku 1968 doslova zboural. Pět a půl tisíce diváků, nadšené reakce, večer přenášela stanice BBC a v sále vlál transparent AŤ ŽIJE SVOBODA, DUBČEK A MATUŠKA. Za normalizace Matuška se svou kytarou proputoval celý svět: od Německa, Francie a Velké Británie přes Egypt až po Indii, Irák a Kuvajt. O tom se tady ale mluvilo jen tak na půl úst.

Další kapitolou jsou Waldovy návštěvy Nashvillu s Kamarády táborových ohňů v sedmdesátých a osmdesátých letech. O těch se samozřejmě ví, málokdo ale zná podrobnosti. Matušku – stejně jako Gotta – pozvala Country Music Association (CMA) do Spojených států celkem čtyřikrát. Waldu však ještě o celých šest roků dříve než jeho pěveckého rivala. Ostatně, v Americe byl poprvé – bez ženy a bez kapely – už v roce 1969. Krajané ho pozvali na ples Moravského kulturního svazu. Matuška Státy poznal a projel křížem krážem dávno předtím, než se tam odstěhoval. Udělal dojem na otce bluegrassu Billa Monroea, znal se s Brendou Lee, Kennym Rogersem, kapelou Oak Ridge Boys i s Johnnym Cashem.

Publikace vychází v roce Matuškových nedožitých devadesátin. K dnešnímu dni o něm vyšlo již několik knih, můžete říct, proč by si čtenáři měli přečíst právě tu od vás? Čím se liší od těch předešlých?

Především je to kniha nová, čerstvá, psaná z dnešního pohledu s využitím všech předešlých zdrojů, doplněná o další cenné poznatky. Vznikala s vědomím a přispěním zpěvákovy rodiny, de facto prošla regulérní autorizací. Nejlepší by přirozeně bylo, kdyby měl čtenář čas přečíst si vše, co dosud vyšlo: Matuškovy vzpomínky To všecko vodnes čas... z roku 1969, knížku o jeho cestování Svět má 24 hodiny, vydanou v roce 1982, publikaci Tisíc mil, těch tisíc mil... z roku 1999, věnovanou americkým turné manželů Matuškových, a konečně knihu Waldemar a Olga: Zákulisí našeho života z roku 2013. První dvě knížky ale vznikly v době, kdy se leccos nesmělo věřejně říkat. Všechny jsou zpěvákovou subjektivní výpovědí, druhé dvě jsou zároveň vzpomínkami jeho ženy Olgy. Od vzniku poslední knihy už uplynulo devět let. Já přicházím jako člověk zvenčí, pokud možno nezaujatý, se stylem „padni komu padni“. Třeba to bude přínosem.

Jste novinář, písničkář, překladatel a básník, v jakém povolání se cítíte nejvíce sám sebou?

Nikdy jsem se nedokázal rozhodnout, čím jsem víc, a tak dělám všechno najednou. Novinařina mě živí, poezie a muzika mě baví. Překlady jsou tak trochu minulost, už docela dlouho se jim nevěnuju. Kdyby to neznělo blbě, nejraději bych vám odpověděl, že se cítím jako básník. Ale uvědomuju si, že tuhle složku mé tvorby znají čtenáři nejméně. Při práci se snažím spojit své největší záliby, to jest zájem o historii, hudbu a literaturu. U knížek, jako je tahle, se to všechno krásně prolíná.

Waldemar Matuška: Snům ostruhy dát

Co vás vůbec přivedlo k hudbě a hudební publicistice? Jaké byly vaše kroky k profesi novináře?

Pocházím z novinářské rodiny. Moje matka šéfovala kulturním rubrikám ve Svobodném slově, v Týdnu, Lidových novinách... Mimo jiné má za sebou letitou historii přátelského setkávání právě s Waldemarem Matuškou, což mi teď hodně usnadnilo práci. Můj otec byl přední filmový novinář, než dostal kolem roku 1971 zákaz. Ke svému povolání se mohl vrátit až po revoluci, kdy stál u vzniku Syndikátu novinářů a časopisu Reflex. Žurnalistice se věnoval i můj starší bratr, a dokonce už i děda. Takže to máme v krvi. Já jediný z rodiny ale píšu o muzice. V dětství jsem se rozhodl, že mám hudební i literární talent, a ježto mi to nikdo nedokázal rozmluvit, postupně jsem prošel Filozofickou fakultou i Ježkovou konzervatoří. Pokud jde o mé první krůčky v médiích, začínal jsem kupodivu jako rozhlasák, potom jsem byl dlouho autorem (ještě předbabišovských) Lidových novin, ale pracoval jsem i v Hospodářkách a Deníku, kde působím dodnes. Dále jsem spjatý s časopisem Reflex. Kromě toho jsem pod vedením Vojty Lindaura psal do časopisů Rock & Pop a Rock & All. A už léta přispívám do hudebního magazínu UNI.

Přeložil jste několik životopisů zahraničních zpěváků, které dle svých slov máte rád – jako jsou Beatles, Pink Floyd, Bob Dylan, Led Zeppelin a další. Prozradíte nám, co vás na těchto umělcích tolik fascinovalo a fascinuje?

To, co miliony ostatních. Že se nikomu nepodobají, každý je – slovy Toma Waitse – jako obří planeta. Můžete je prozkoumávat do alelujá, nikdy s tím nebudete hotovi. Snažil jsem se neopakovat: když už jsem se k nějakému překladu upsal, chtěl jsem, abych se tím pokaždé učil něco nového. Nikdy jsem nepřekládal více knih na stejné téma. Necítím se být v tomto oboru profesionálem, mám za sebou deset – snad dobrých – překladů. Ty knížky jsou samy o sobě velice kvalitní a zajímavé, nejraději mám Down The Highway: Příběh Boba Dylana. Ale i když nabídky pořád přicházejí, v poslední době se zaměřuju na autorskou tvorbu. Neříkám, že si ještě někdy něco nestřihnu. Myslím však, že jsou daleko lepší překladatelé. Já byl spíš poučený hudební fanda.

Waldemar Matuška: Snům ostruhy dát

Už jsem zmínila, že jste hudebník a píšete převážně hudební biografie, ale jakou muziku posloucháte nejraději?

No, to se mění. Začal jsem u starého blues a folku, ale když si tak vzpomenu na pubertu, slyším tam spíš Stouny, ZZ Top, Jethro Tull a AC/DC. Beatles moc ne. Miloval jsem a miluju Johnnyho Cashe. Po intenzivním mnohaletém dylanovském období jsem přešel na jazz a dlouho jsem ho probádával. Dnes si nejčastěji pustím nějaké jazzové piano, pravděpodobně Theloniouse Monka, Counta Basieho, Dukea Ellingtona či Davea Brubecka. Mými favority jsou pánové z Modern Jazz Quartetu. Co se týká písničkářů, Dylana mám už tak naposlouchaného, že se k němu vracím pouze svátečně. Totéž platí o Waitsovi, Neilu Youngovi, Leonardu Cohenovi a všech těch velikánech. Můj nejmilejší autor a zpěvák z tohoto ranku je už dlouho Kanaďan Bruce Cockburn. Závidím mu prakticky všechno, co složí. Z české hudby jsem – nelžu! – vždycky podvědomě inklinoval k Semaforu a zejména k Waldemaru Matuškovi. Takže je asi správné, že jsem se s ním v dospělosti takhle krásně utkal.

Které období, popřípadě odvětví, Matuškovy tvorby je pro vás osobně nejzajímavější?

Semaforská éra. Z Rokoka jen sem tam něco. Mám rád hity s hudbou Karla Mareše. První elpíčko: „Tak ty si myslíš, že jsi pro mě jediná a že tu stojím, trochu zmoklý hrdina...“ Je mi hrozně líto, že byla násilím přerušena Waldemarova slibně rozjetá dráha se skupinou Mefisto, kterou on sám považoval za partu, jež by pro něj byla nejlepší. Období s orchestrem Václava Hybše vnímám jako problematické, ale nepopírám, že album Lidové písně z celého světa patří k tomu nejlepšímu, co Matuška i Hybš kdy natočili. Nu a tolik diskutované roky s kapelou KTO: musím říci, že když jsem si teď znovu po dlouhé době pustil jejich první společnou desku Kluci do nepohody, byl jsem příjemně překvapen. Ono v nás přetrvává spousta mýtů, třeba ten, že se příchodem ke country & westernové skupině Waldova muzika jaksi ponížila. Nebo že Matuškova žena uškodila jeho kariéře. Tak to není. Vše, co Waldemar činil, se dělo z jeho vlastní vůle. Kdyby nechtěl nechat práce s velkým orchestrem a nehledal menší kapelu příbuznou jeho hudebnímu cítění, nikdy by se s KTO neseznámil a nedal dohromady. Opět, měl své důvody, které nikomu nesděloval. Mohl se rozhodnout jinak a lépe? Nevím. Podstatné je, že se rozhodl svobodně a sám. Na nás je, abychom rozlišovali dojmy a fakta. A neubližovali nikomu ze zúčastněných jen proto, že bychom si našeho oblíbeného zpěváka třeba přáli vidět v jiné roli.

Řeknete nám, jaké jsou vaše plány do budoucna?

Než mi do života vlítl Matuška, dokončoval jsem pro nakladatelství Galén šestisetstránkovou knihu Od Armstronga k Bécaudovi – Legendy světové hudby v Československu (jak nás změnily a my změnili je). Nejde jen o podrobné rekonstrukce pražských návštěv Petea Seegera, Paula Robesona, Yvese Montanda, Louise Armstronga, Elly Fitzgeraldové nebo Johnnyho Cashe. Vyprávění o těchto (mnohdy rozporuplných) umělcích, kteří přišli z jiné reality, na chvíli zakusili zdejší skutečnost a museli se s ní vyrovnat, má podle mého názoru mnohem širší společenský, kulturní i politický přesah. Proto jsem rád, že obě knihy vycházejí současně. Jsou to takříkajíc dvě strany jedné mince. Pak si dám asi na nějaký čas pohov. Takovým skromným přáním do příštích dvou let je vrátit se k mému staršímu projektu Příběhy písní. Pátrání po kořenech zlidovělých skladeb z nejrůznějších dob a zemí má zatím podobu trilogie. Rád bych připsal čtvrtý, poslední díl. A projekt bych chtěl završit ještě jednou knížkou věnovanou čistě jen českým lidovým písním. Takže by v ideálním případě vznikla pentalogie. Tím bych svou misi hudebního archeologa, na kterého mě kdysi pasoval Vladimír Vlasák, považoval za skončenou.

Existuje ještě nějaký český zpěvák či zpěvačka, o kom byste rád napsal knihu?

To je těžké. Popravdě mě skoro nikdo nenapadá. Jedno jméno je v jednání, uvidíme. Mou ambicí nikdy nebylo psát hudební biografie, ten impuls vždycky přišel zvenčí. V případě Michala Prokopa od něj samého, u Karla Zicha vzešel z přátelství s jeho rodinou. O Matušku jsem byl požádán vydavatelstvím. Nabídkám tohoto typu se nebráním, je ale potřeba dobře zvážit, s kým se vám chce trávit dva roky života. Protože přesně tolik si musíte ukrojit ze svého času, abyste pochopili něčí osud. Myslím, že mí kolegové už většinu kvalitních umělců vyzpovídali. Z mrtvých mě zajímají samá neprodejná jména. Tak namátkou: pořádnou knížku by si zasloužil trampský hitmaker Jarka Mottl. Jedna věc je ale jistá. Nic podobného jako kniha o Waldemaru Matuškovi se mi už víckrát nepřihodí. On byl totiž jenom jeden.