ROZHOVOR: Natalie Jenner

Natalie, do povědomí čtenářů po celém světě jste se dostala díky svému románu Spolek Jane Austenové. Jen málokomu se s první knihou podaří hned prorazit. Prozradíte nám, jak dlouho jste na románu pracovala a v čem shledáváte takový úspěch s vaším debutem?

V době vydání Spolku Jane Austenové mi bylo 52 let a svým způsobem šlo o jakési vyústění dvaceti let psaní, kdy jsem pracovala na několika dalších románech, které dosud nikdo nevydal. Nic z toho ale nebyla ztráta času: jako spisovatel samouk jsem se s každou knihou zlepšovala. Jsem taky ráda, že jsem si po čtyřicítce dala na pár let pauzu od neustálého snažení psát a najít nakladatele, protože když jsem potom v roce 2018 zasedla za stůl, abych napsala Spolek Jane Austenové, bylo to čistě z lásky k psaní. Celý předchozí rok jsem strávila opětovným čtením Austenové – nořila jsem se do jejího světla, abych se vypořádala s tím, že byla manželovi diagnostikováno závažné onemocnění, a tak když odpovídám na otázku ohledně toho, jak dlouho jsem na své prvotině pracovala, započítávám do toho i onen rok neplánovaného výzkumu – psaní samotné bylo nicméně rychlé a zběsilé a zcela inspirované mou láskou k Austenové a k literatuře. Má kniha si čtenáře získala podle mě proto, že postavy v ní ukazují, jakou moc má kniha, která se vám dostane do rukou, i všechny ty drobné způsoby, jakými můžeme navázat spojení s druhými, a jak nám obě tyto věci mohou pomoci zůstat v kontaktu s životem i v těch nejtěžších dobách.

Někdo by mohl povrchně namítnout, že jste využila jméno jedné z největších anglických spisovatelek ke zviditelnění svého románu. Setkala jste se již někdy s takovým obviněném a jak byste na něj reagovala?

Přímo ne – nicméně si vzpomínám, že když jsem po tak dlouhé odmlce znovu zasedla k psaní moje rodina měla obavy, že se znovu pustím do vší té práce bez jakéhokoliv nároku na odměnu. Řekla jsem, že se k psaní vrátím jedině, pokud dojde ke třem věcem: budu si užívat každou minutu (a můžu upřímně říct, že jsem se nikdy v životě nebavila víc, než při psaní téhle knihy), výsledný text se bude líbit mému manželovi (knihu jsem mu věnovala z dobrého důvodu!) a kniha bude zajímat i někoho vně zdí našeho domu. Od samého začátku jsem věděla, že fanoušci Jane Austenové jsou úžasní a plní podpory, a tak jsem psala s pocitem, že můj skromný příběh si najde alespoň je.

Z knihy je nepopiratelně patrný váš kladný vztah k Jane Austenové. V čem konkrétně vás její tvorba inspirovala? A byla právě ona ten klíčový impuls, který ve vás probudil motivaci napsat vlastní příběh?

Celý svůj život čerpám inspiraci z mimořádného důvtipu Austenové, z jejího génia spočívajícího v uchopení a popsání lidské povahy, z její lásky ke svým postavám, vynikajícím zápletkám a z její statečnosti v roli autorky a také ženy. Je schopná stvořit postavy, které zůstávají věrné sobě samým navzdory tlaku rodiny či společnosti, a nakonec stejně dostanou to, po čem touží; tímhle způsobem přináší návod na to, jak žít autentický život. Rozhodně byla klíčovým impulsem k napsání této knihy: vzpomínám si na to, jak jsem si říkala, že pokud se pustím do psaní téhle knihy, budu moct zůstat v jejím světě, jí nablízku, a také blízko Chawtonu, kde žila. Také bych tím získala příležitost složit jí poklonu a poděkovat jí za to, jak moc mi její knihy pomohly.

V románu dáváte dohromady skupinu osmi naprosto odlišných osob, které však spojuje jedno jediné – milují romány od Jane Austenové. Nemůžeme se nezeptat, k jaké postavě máte vy osobně nejblíže? A je nějaká z postav inspirována přímo vámi, nebo jste spíše do každé z postav vložila část ze sebe?

Dokonce i teď, roky po dokončení románu, neustále nacházím způsoby, jimiž v sobě mé postavy uchovávají kus mě samé – jen jsem si to při psaní hned neuvědomila! Neplánuju dopředu, a mé postavy se tak v průběhu psaní zničehonic objeví v celé své kráse na lavičkách, kamenných zdech a ve dveřích a já o nich okamžitě vím úplně všechno: jak se chovají, po čem touží, znám jejich bolesti. Jejich tajemství mi však zůstávají skrytá, takže píšu, abych je odhalila. Je to velká zábava. Miluju je všechny, ale zvláštní blízkost pociťuju k Adamovi (kniha ne nadarmo začíná a končí právě jím) a malé Evie. Evie je jediná postava inspirovaná skutečným životem: tady konkrétně mou matkou, která musela odejít ze školy přesně ve stejném věku jako Evie (ve čtrnácti letech), a mou dcerou, jíž bylo v době, kdy jsem knihu psala, přesně tolik jako Evie (šestnáct). Evie se popravdě řečeno vyskytuje i v mé další knize – ta je věnovaná „Mé dceři, původní Evie“.

A ještě jedna naprosto barbarská otázka. Řekněme, že by čtenáři nebyli velkými fanoušky Jane Austen, bude vaše kniha vhodná i pro tyto čtenáře? Nebo nebudou tak úplně schopní se maximálně vcítit do příběhu?

Pamatuju si, že přesně o tom jsem před vydáním knihy přemýšlela. Potom jsem se jednou zúčastnila setkání knihkupců, abych román zpropagovala ještě před jeho vydáním, a potkala tam čtyři ženy, které pracovali v tomtéž knihkupectví. Jedna z nich začala postupně ukazovat na ty druhé a říkala: „Tahle miluje Jane Austenovou a vaše kniha se jí moc líbila, támhleta Austenovou nesnáší, ale vaši knihu si taky oblíbila, a tahle Jane nikdy nečetla, ale vaši knihu si stejně užila. Takže si myslíme, že jste napsala bestseller.“ Protože jsem román napsala pro svého manžela, kterou Austenovou znal spíš skrz televizi, než aby ji četl, skutečně jsem k příběhu přistupovala jako k vyprávění o osmi lidech a o jejich vášni pro jednoho spisovatele a o tom, jak jim toto vše pomůže překonat těžké životní překážky – můžu jen doufat, že konečný příběh je v tomhle ohledu originální a svébytný.  

Ptáme se proto, že v České republice se potýkáme s ne příliš velkým zájem ze strany mladých čtenářů o díla klasické literatury, mezi které nepochybně spadají i příběhy od Jane Austenové. Myslíte, že vaše kniha by těmto čtenářům pomohla zvýšit zájem a motivaci sáhnout následně i po takových klasikách jako je Pýcha a předsudek?

Myslím, že jde o univerzální problém, protože moderní kultura je tak rychlá a jednorázová, zatímco klasiky vyžadují čas a také odkazují nebo staví na dřívějších dílech. Nejraději mám vzkazy od čtenářů, mladých i starých, kteří mi píší, že se po přečtení mé knihy konečně odhodlali k tomu zkusit si přečíst i Austenovou. Protože ale vím, jak moc mě v mládí inspirovali televizní seriály a filmy, radím lidem, aby nejdřív zkusili zhlédnout jeden z nich, a tak získali pojem o ději a postavách, pokud jim čtení klasiky přijde moc náročné kvůli archaickému jazyku a pomalejšímu tempu. Řeknu to takhle: neopěvovaná hodnota mnohých klasických románu je v jejich zaměření na děj. Nic se nevyrovná vzrušení z příběhu Hrabě Monte Christo nebo romanci plné lásky i nenávisti Elizabeth a Darcyho!  

Po oznámení, že na jaře 2022 vydáte druhou knihu nazvanou Bloomsbury Girls se mezi vašimi fanoušky strhla vlna nadšení a nedočkavosti. Můžete nám nastínit, na co se mohou čtenáři ve vašem druhém románu těšit? A (jak) bude nový příběh provázán s románem Spolek Jane Austenové?

Jde o velmi živé vyobrazení osudů tří žen žijících v padesátých letech v Londýně, které pracují ve starém tradičním knihkupectví a oddávají se bitvě pohlaví proti mužům, kteří podnik vedou. Jedna z žen je Evie Stoneová z mého prvního románu, která musí nedobrovolně upustit od akademického života a zároveň se ocitá na cestě za literární záhadou. Krátce se tu objeví i další postavy ze Spolku Jane Austenové a také několik skutečně žijících významných postav té doby jako třeba Daphne du Maurier nebo Samuel Beskett. Pokud byl Spolek knihou, kterou jsem stvořila, abych se vypsala ze smutku, Bloomsbury Girls jsou románem, jenž vznikl v době, kdy jsem byla velmi šťastná, a myslím si – doufám v to! –, že je to vidět. 

Na vysoké škole jste vystudovala anglickou klasickou literaturu, otevřela jste si vlastní knihkupectví a nyní máte za sebou úspěšný debut první knihy. Přijde to jenom nám, nebo si nyní opravdu žijete jeden velký spisovatelský sen?

Naprosto – bohové stojící za vydáváním knih mě absolutně rozmazlují a já se velmi snažím užívat si každou minutu téhle jízdy. Spisovatelská profese je plná vzletných momentů I propadů, ale těm okamžikům, kdy jste na výsluní, se nic nevyrovná. Posadit se každé ráno za stůl s tím, že slova, která napíšete, jednou třeba pobaví nebo i utěší někoho další, je ta největší výsada, kterou jsem kdy poznala.

A závěrem trochu z jiného soudku. Ačkoliv (a doufejme) už je nejhorší část pandemie za námi – jak jste celou situaci zvládala vy? Zkoušela jste nějaké nové koníčky, nebo jste se věnovala zejména psaní? A zrodily se ve vaší hlavě nápady, které máte v plánu promítnout na papír?

Zrovna se nacházím ve třetině své třetí knihy, takže můžu nejspíš bezpečně poznamenat, že jsem se s pandemií vyrovnala právě takhle! Mám ale skutečné štěstí, že jsem si osvojila schopnost, kterou můžu použít kdykoliv, každý den a navíc zadarmo – a to mi přináší více štěstí než cokoliv jiného na světě s výjimkou mé rodiny. V mém třetím románu se možná vyskytne postava z Bloomsbury Girls, ale víc prozatím neprozradím – jsem v tom ohledu velmi pověrčivá. 

» PŘEČÍST DALŠÍ ROZHOVORY «