Václav Upír Krejčí je známý především jako bavič. Tento podzim mu ale vyšla kniha, která přiznává, že za jeho životním nadhledem se skrývají i mnohé děsivé životní zkušenosti.
Když se člověk, na kterého je upnutá veřejná pozornost, rozhodne napsat knihu o sobě, svém životě, pustit si tím čtenáře do soukromí, čeho se především obává a co v tu chvíli očekává? Neobávám se myslím ničeho. Spíš mi jde především o to, aby kniha byla pro čtenáře poutavá, aby ho zaujala. Aby se dobře četla. A aby mladé rodiče vyprovokovala, že by mohli začít přemýšlet, o tom, že by mohli přemýšlet o tom, jak se starat víc o své děti, pomáhat jim a také je víc chválit, pomůže jim to moc.
Kniha psaná životem - bez servítek, bez obalu. Začíná ještě před jeho narozením a převážná část je upřena na jeho mládí. Ale je to víc, je to horor, jsou to crazy příběhy hlubokého vyznání, neopakovatelné zážitky i jemu vlastní...
Vaše kniha je nazvána Šťastné hororové mládí, proč onen přívlastek hororové? Jak velkou nadsázku můžeme očekávat? Zcela žádná nadsázka. Určitě má kniha stojí na rozhraní mezi klasickou literaturou a literaturou faktu, ale žádná smyšlená fabulace tam není. A proč přívlastek hororové… jednak jsem rád, že takový název mě napadl, co by za to jiní dali. A pak a to je nejpodstatnější, že ta zkratka, to spojení přesně vystihuje to, co jsem prožil, a to co je v knize zachycené. A někdy jsou to chvíle hororové. Sice se častokrát usmějete ale také možná knihu na chvíli odložíte, protože se vám zatají dech, a budete si říkat „to snad není pravda“, a se zájmem budete pokračovat.
Když se dívá na sebe Václav Upír Krejčí dnes, kde spatřuje největší rozdíl v proměně své osobnosti od dob mládí? Já tvrdím, že jsem se už jako komik narodil, a díky tomu možná vše přežil. Ale lidi se nemění, i já jsem pořád stejný, jen jsem získal zkušenosti, a nadhled. Přikláním se k moudru Bolka Polívky, jemu tvrdili po jeho posledním filmu… „No vidíš konečně jsi dozrál…“ a on jim krásně odpověděl, „Já ne, VY“.
Kniha s Vaším jménem nebude na knižních pultech ležet poprvé, čtenáři se již četli SlabikLhář, na tom jste spolupracoval s Petrem Urbanem. Co Vás vedlo k tomu napsat knihu o sobě? Těch knih je víc, čtrnáct, i když ne všechny jsou jen mnou napsané, v mnoha je i víc spoluautorů. Ty mé jsou humorně laděné, dvě pohádky a citáty mnou sebrané. Tuto poslední jsem napsal sám a snažil se, aby to byla literatura. Kniha vznikala sedm let, když nepočítám, že všechno co v ní je napsané jsem prožil a nosil to v sobě, zrálo totiž dlouho.
Nabízí se otázka, je toto zpověď, kterou jste se chtěl vypsat ze svých nočních můr a životních traumat? To ale odmítám, říkám každopádně ne. Je spousta spisovatelů, kteří kradou lidem životy, příběhy, situace, Ale já jsem nikomu nic neukradl, já jsem si to prožil sám, na své kůži. A psal jsem to jako bych to psal o někom jiném.
Setkal jste se během psaní s momenty, kdy jste zvažoval – napsat či nenapsat, říci to nebo ne? Ano setkal, především jsem myslel na „bulvár„ který by se chytil věcí, které by čtenáře mohl odradit, a až tak neocenil, ale bulvár by na tom postavil odporný titulek. Takže to v knize nenajdete. Kamarád Jarda Novák mi všechny tyhle nebezpečné choulostivé pasáže vyškrtal. A jedno z první rozhodnutí knihu vydat, byl textař a spisovatel Jan Krůta, i spisovatelka Markéta Zinnerová, kteří byli u zrodu a řekli to musíš vydat.
V anotaci knihy stojí „Kniha vás překvapí pravdomluvností, otevřeností, se kterou se na veřejnost normálně nechodí“. Jaká otevřenost to je? Je to v tom, jaké dětství jsem měl já a jaké mají dnes mé děti. Dcery jsou skvělé, Klára (19), Kristiana (12). Závidím jim takové rodiče, jako jsme my, kteří nekřičí, nehádají se, jsou tolerantní a děti nebijí. A je u nás skoro pořád dobrá nálada. Už jenom odpovědět naší Klárky, když byla malá a něco zlobivého udělala, zeptal jsem se jí „Kláry, proč si to udělala, to nemáš rozum?“ a ona na to „Když jsem to včera udělala, ještě jsem rozum neměla, a neměj strach už to neudělám, už rozum mám.“ Ale musím se znovu pochlubit - mám skvělou rodinu. Manželka je světec, ono žít s takovou neřízenou střelou jako jsem já je určitě složité. Když si knihu přečetla má žena Zuzanka prohlásila, „Upírku nic lepšího jsem zatím od tebe nečetla. Ale obdivuju, jak můžeš být po tom všem ještě komik a navíc pozitivní a veselý.“ A také toto vše, bylo byl důvod proč knihu vydat.
Čtenáři vás znají jako humoristu. Jistě jste jím protkal také svou knihu? Ano jsou tam pasáže, které jsou úsměvnější, ale humorné. A to proto, že jednou mi řekla kamarádka Halina Pawlowská, „Kdybys, Upíre, nedával do svých textů tolik humoru, psal bys líp než naši nejlepší žijící spisovatelé.“ A tak jsem se do této knihy ten humor prvoplánově nedával. A tím pádem, by to měla být kniha někdy až vážného charakteru.
Co nyní dominuje Vašemu profesnímu životu? Víte, že život je krásný? A já se ho snažím ještě okrašlovat. Těch negativců okolo nás je příliš mnoho a hlavně tu existují příšerná media, ty umí očernit i slušného člověka, za cenu senzace, prodejnosti, fuj. Já říkám: „Média - nejhorší zbraň hromadného ničení.“ A co teď u mě dominuje? Zkrátka… na čem pracuji, co teď dělám? Dopisuji filmovou pohádku Čerti se čertí, dále jsem zdramatizoval svoji již vyšlou knihu Cestopisy, a namluvil jí jako audio knihu. Teď momentálně ji střiháme (má 12 hod.) a vyjde na Vánoce. Dále jsem dotočil komediální seriál Kameňákov, kde hraji funebráka, bavilo mě to moc, bezva parta, a navíc byla velká improvizace na place, takže jsou tam i nějaké moje nápady.
Myslíte, že Vaše kniha potěší i Vaše fanoušky? Fanoušky určitě potěším, u dobrého fanouška je skvělé to, že ten si koupí vše co uděláte. Ale já myslím, že získám i ty čtenáře, které mě normálně nemusí… Doufám, že ve mně objeví tu polohu, o které ani ve snu neměli zdání a třebaže jí ode mne očekávali. A budu rád, když mě začnou mít rádi třeba jen jako „spisovatele“.
Bylo vám něco při psaní inspirací? Rád čtu knihy např.: Dneska už se tomu směju - Adina Mandlová, Tak už jsem tady s tím vápnem pane Werichu - Václav Škutina. A co já vím… Jan Novák a Miloš Forman a spoustu dalších. Baví mě zjišťovat, jací jsou či byli lidé, co si mysleli, jak žili a číst i mezi řádky, zjišťovat, kam nás pustili, je to opravdu jejich 13. komnata? A pro mě to byla taky taková provokace a když už jsem měl tak pestrý život, ať se to svět dozví.
Jaké máte plány teď, když jste knihu dopsal? A co byste vzkázal čtenářům? Teď se těším, jak budu jezdit po všech Dobrovský knížkupectvích, jak říkají mé dcery… a rád se podepíši i s věnováním komukoli. A jestli jsem někoho doteď nepřesvědčil si knihu koupit a přečíst… ještě zkusím poslední přesvědčovací možnost. Na internetu si najděte archiv ČT a zadejte 13. komnata Upíra Krejčího. A to byl také poslední důvod, proč jsem knihu vydal, TV komnata měla velký úspěch (sledovanost přes milión diváků). Podívejte se na pořad, a když se líbil, tak si knihu pořiďtě, protože co se nevešlo a nemohlo být v TV je v téhle knize. A kdyby ne, moc děkuji, že jste si přečetli alespoň tento rozhovor.
