ROZHOVOR: Veronika Černá

Veroniko, čtenáři se mohli setkat s vaší tvorbou již prostřednictvím povídek, které jsou volně ke čtení na našem webu. Bylo to poprvé, kdy jste šla se svou spisovatelskou kůží na trh?

Že se chci jednoho dne stát spisovatelkou, jsem věděla od druhé třídy, takže jsem se pokoušela psát a pokud možno publikovat už od základní školy. Posílala jsem svoje povídky do různých literárních soutěží a zveřejňovala jsem je například i na serveru mamtalent.cz. Na Wattpadu jsou stále dostupné dvě knihy, které jsem dokončila před Pýthií, takže už mám jisté zkušenosti s podněty i kritikou ze strany čtenářů.

Říkáte, že když nemůžete číst, píšete, a když nemůžete psát, čtete. Znamená to, že je celý váš život protkán knihami?

Jednoduše řečeno ano. Miluji knihy už od malička – jsou pro mě prací i koníčkem. Každá kniha je svět sám o sobě, malý alternativní vesmír, který se autor rozhodl sdílet se čtenáři. Ráda takové světy navštěvuji a chci je i tvořit.

Nyní vychází váš debut Pýthie. Je to váš splněný sen? Jak se cítíte a s jakým očekáváním knihu čtenářům předáváte?

Splněný sen je výstižný popis. Jednou, když jsem četla, že kniha Carrie byla třicetkrát odmítnuta nakladatelstvími, než byla konečně vydána, jsem si říkala, že Stephen King měl vlastně kliku, protože aspoň věděl, na čem je. Sama jsem rozeslala rukopis své první knihy do desítek nakladatelství a jen jednou dostala odpověď, že jej přijali a podívají se na něj, od ostatních ani toto málo – měsíce jsem čekala alespoň nějakou reakci, než jsem se musela smířit s tím, že nulová odezva znamená odmítnutí. Příležitost, jakou jsem dostala s Pýthií, je pro mě něco neuvěřitelného – jelikož se jedná o mou první knihu, která bude oficiálně vydána a nabídnuta tisícům čtenářů, jsem nervózní, ale zároveň se strašně těším.

Pustila jste se do žánru fantasy a sci-fi. V Čechách nemáme tolik autorů, kteří by se kvalitně dokázali tomuto žánru věnovat. Chtěla jste zaplnit prázdné místo, nebo jste i vy sama nadšenou čtenářkou fantasy?

Chtěla bych zdůraznit, že Pýthie je hlavně romantickým příběhem jen s prvky fantasy – takové příběhy mám ráda a je pravda, že mnoho českých autorů se jim nevěnuje, i když ve světě je to velice populární žánr. Sice jsem příběh nepsala s úmyslem zaplnit nějakou pomyslnou díru, jsem ale ráda, že je to ve finále něco, čeho nejsou čtenáři přesyceni. Sama také miluji klasické fantasy příběhy „swords and sorcery“, a k tomuto žánru jsem se v Pýthii nepřiblížila ani na hony, ráda bych však někdy v budoucnu napsala i takový příběh.

Hlavní zápletku tvoří, jak můžeme prozradit z toho, co jste v anotaci uvedla vy sama, konfliktní situace mezi Lis, která chce opustit svět nadpřirozených a žít mezi lidmi, a jejími rodiči, kteří jí záměrně do cesty postaví muže jménem Romain, jenž má Lis přesvědčit o opaku. Jak se vám vytvářely právě hlavní postavy Lis a Romain, kde jste se inspirovala v jejich charakterech?

Premisa příběhů „hate to love“ mě vždycky fascinovala a několik mých nejoblíbenějších knih je na něm postaveno, chtěla jsem zkusit, jestli něco takového dokážu napsat i já. Jak prozrazuje anotace, Lis a Romain se nedostali do konfliktu, konflikt byl postaven mezi ně, aniž by na tento fakt měli nějaký vliv. Ve své podstatě jsou si velmi podobní, oba touží po osobní svobodě, chtějí žít své životy podle vlastních pravidel a musí se vypořádat s tím, že existují síly, které jim do cesty mohou naklást nečekané překážky. Neměla jsem žádný vzor, ze kterého bych vycházela, spíše naopak: vzpomínala jsem na desítky postav z jiných knih, které mě doslova iritovaly svým superhrdinským nebo naopak zoufaleckým přístupem, a tomu jsem se chtěla vyhnout.

Kniha slibuje nejen prvky fantasy, ale také romanticko-erotickou linku. Znamená to tedy, že bude spíše pro starší čtenáře/čtenářky? Jak se vám psaly lechtivé pasáže, které knize nechybí?

Knihu jsem psala s tím, že jsem sebe samu považovala za první čtenářku – psala jsem ji proto tak, abych si ji hlavně já ve svých (v té době) sedmadvaceti letech užila. Moji hlavní hrdinové jsou dospělí, studenti vysoké školy, u kterých se předpokládá, že nějaké zkušenosti s intimními vztahy mají. Psaní sexuálních scén mi nevadí, ale vzhledem ke stylu, jakým jsem je podala, doporučila bych čtení spíše těm čtenářům a čtenářkám, kterým explicita nedělá problém.

Stěžejní pro žánr fantasy je nepochybně vytvoření dokonalého alternativního světa, který musíte domyslet a prokreslit do všech detailů, aby čtenáře vtáhl a fascinoval. Představte nám ten váš, v čem je specifický a jaké má zákonitosti? Odráží v něčem alegoricky naši realitu?

Svět, ve kterém se můj příběh odehrává, existuje paralelně s tím lidským a v podstatných věcech se příliš neliší – jeho obyvatelé chodí do škol, pracují, používají sociální sítě… Je však oddělen magickou bariérou a všichni nadpřirození musejí dodržovat zákon o utajení. Existují v něm dokonce hnutí, která protestují proti zneužívání lidských vynálezů, když nadpřirození lidem oplácejí pouze lžemi a přetvářkou a nijak pokroku a rozvoji nenapomáhají, přestože vládnou magií. V Pýthii jsem tento svět úmyslně jen nastínila, v dalších dílech mám v plánu jej více rozvést – například rasismus se dostává na úplně novou úroveň, když proti sobě stojí rasa vlkodlaků a rasa kočkodlaků, nemluvě o goblinech, čarodějích, skřítcích a desítkách dalších ras.

Máte už v šuplíku schovaný další román, kterým byste navázala na svou fantastickou romanci Pýthie? Prozradíte nám, co dalšího pro čtenáře chystáte nebo byste ráda přichystala?

V plánu jsou další dva díly. Každý z těchto dílů bude mít jinou ústřední dvojici a vlastní příběh. Postavy se budou objevovat i v jiných knihách, ale ústředním pojítkem bude právě magický svět, ve kterém se vše odehrává. Ve druhém díle pro čtenáře chystám lehce detektivní zápletku, ve třetím to vypadá na politické drama. Mimoto mám v hlavě – a v některých případech i částečně na papíře – několik nápadů na zcela odlišné knihy, v příštích letech bych třeba ráda napsala horor.

Pracujete na zákaznické podpoře Knihy Dobrovský, jste tedy s knihami svázána i profesně. Co obnáší vaše práce, v čem je náročná a kde naopak nacházíte největší radost a potěšení?

Mojí prací je komunikace se zákazníky a řešení jejich problémů, ať už je to ztracený balíček, odřená vazba nebo vyhledání té knihy, kterou četli před pěti lety, nepamatují si autora ani název, ale měla červenou obálku. Každý dotaz je jiný a vyžaduje specifickou odpověď, takže nemůžu říct, že bych se nudila. Samozřejmě nejvýraznější proměnnou jsou sami zákazníci – jsou lidé, kteří rádi počkají na dotisk titulu, který má proběhnout až za půl roku, ale najdou se i tací, kterým prostě nedokážeme vysvětlit, že kniha, kterou shánějí, byla vydána naposledy v roce 1978, a proto se musejí obrátit na antikvariáty, ne na nás. To, co mě těší nejvíc, je, že prakticky denně objevuji zajímavé knížky, o jejichž existenci bych se nejspíš nedozvěděla, kdyby se mě na ně někdo nezeptal a já je nemusela vyhledat.

A kdybyste měla zmínit nějakou knihu, jakožto vášnivá čtenářka, která je vaším dosavadním objevem pro rok 2022, která by to byla?

Rozhodně bych všem doporučila titul Spasitel od Andyho Weira. Je to sice kniha, která byla vydána již loni, ale já jsem se k ní dostala až nedávno a rozhodně jsem ji nečetla jen jednou, budu se k ní opakovaně vracet – jde o nejlepší sci-fi pohádku, na jakou jsem kdy narazila. Z knih vydaných letos na jaře bych pak doporučila Půlnoční knihovnu – přiznávám, že jsem zatím jen v půlce, ale příběh mě vtáhl prakticky od první kapitoly.