Příběhy ze severu. Jaké vlastně jsou?

Je to vlastně celkem pochopitelné. Trilogie Milénium Stiega Larssona způsobila v první dekádě nového tisíciletí senzaci srovnatelnou snad jen s Harrym Potterem a zájem o detektivní příběhy zasazené do mrazivého podnebí severských krajin přetrvává dodnes. Neměli bychom ale zapomínat na to, že skandinávská literatura není jen detektivní a její vliv na zbytek světa nezačal s Lis Salanderovou.

Samozřejmě, 300 milionů výtisků Milénia je bezpochyby ohromující číslo, ale 15 Nobelových cen za literaturu, které do Skandinávie doputovaly, není o nic méně. Čím to je, že nás romány napsané na dalekém severu tak fascinují?

Silné postavy

Severská literatura odjakživa oplývala silnými postavami. Ono by to vlastně ani jinak nešlo. Život v oblastech, kde od září do dubna sněží a vlci dávají dobrou noc, způsobí, že i celkem normální Skandinávec by byl jinde ve světě považován za bohatýra. Jedinec, který dokáže vyniknout v takhle silné konkurenci, musí tím pádem oplývat vlastnostmi hodnými Supermana.

Což není tak daleko od pravdy. Ve starých severských ságách bojují válečníci často bok po boku samotných bohů, se kterými jsou si takřka rovni, a popkulturní teoretikové často poukazují na fakt, že právě ze severské literatury vzešel předobraz dnešních superhrdinů.

Titány sice najdeme v pověstech po celém světě, ale ti severští, kteří nezastírají své slabé stránky a jejich překonávání stojí v samém základu jejich charakteru, jsou pro spisovatele a scenáristy obzvlášť inspirativní. Fanoušci komiksů proto už několik desetiletí sledují osudy Thora, Odina a Lokiho. Japonská manga má zase Attack on Titan, Ragnarok a ságu Vinland.

Bez severské inspirace by pravděpodobně vůbec nemohl existovat žánr fantasy. Robert E. Howard v příbězích barbara Conana používá přímé citace z nordických ság a některé příběhy jsou jejich takřka doslovnou kopií (koneckonců sám Conan je seveřan). Stejnou inspiraci přiznává i J. R. R. Tolkien. Pán prstenů, Hobit i Silmarillion jsou protkány odkazy na severskou mytologii, stejně jako Hra o trůny, sci-fi sága Hvězdná brána nebo příběhy Harryho Pottera.

Pro skandinávský naturel je typické, že stejné vlastnosti, které připisují svým mytickým hrdinům, najdeme i u postav moderní literatury. Ovčák Bjartus, který se po osmnácti letech dřiny dočká vysněné svobody na vlastní farmě, jen aby se okamžitě začal potýkat s dalšími strázněmi a neštěstími, není o nic menším hrdinou než drakobijec Béowulf. A nezaslouží si snad stejnou úctu Larssonova Lisbeth Salanderová bojující proti celému státnímu systému, který ji léta zneužíval?

U všech těchto postav najdeme stejné vlastnosti, kterých si Skandinávci cení. Neochvějný důraz na soběstačnost, touhu po osobní svobodě a zatvrzelou cílevědomost, která ale nestojí v protikladu k vědomé ochotě obětovat se pro dobro ostatních. Hrdiny severských knih pohání prastaré instinkty a touha dosáhnout cílů, které je samotné přesahují. Přesto jsou pořád praktičtí, racionální a především reální. Stejně jako jejich příběhy.

Rovnocennost žánrů 

Pohádky a knihy pro mladé jsou ve Skandinávii považovány za plnohodnotný literární žánr. Hans Christian Andersen, Astrid Lindgrenová nebo Tove Janssonová byli vždy považováni za zásadní postavy severské literární scény a mnoho dnešních autorů píše pro děti i pro dospělé.

Dokonce i největší současná hvězda severské detektivky Jo Nesbø má na kontě sérii knih pro děti. Respekt, který pohádky a knihy pro mládež na severu požívají, je z velké části zásluhou hluboce zažité kultury úcty k dítěti.

Profesorka Maria Nikolajevová, editorka Oxfordské encyklopedie dětské literatury, v rozhovoru pro BBC ale poukazuje i na fakt, že skandinávské pohádky nejsou na rozdíl od jiných zemí zasazené do pohádkové fantazie. Jejich hrdinové se většinou pohybují v běžném světě dospělých a přetváří si ho nějakou svou „zázračnou“ schopností. To ovšem neznamená, že by byli ušetřeni drsné reality.

V pohádkách Hanse Christiana Andersena je úplně běžné, že žebrající děvčátko umrzne a malá mořská víla se nedočká šťastného života s milovaným princem, přestože si kvůli němu musela vyříznout jazyk. Mumínci Tove Janssonové jsou často smutní, melancholičtí, běžně se setkávají s Moranou, kterou my Slované známe jako bohyni smrti. A Pipi Dlouhá punčocha? Můžete si ji vybavovat jako milou, byť trochu sociopatickou holčičku. Sám Stieg Larsson o ní ovšem prohlásil, že Lis Salanderovou psal podle představy, jak by Pipi vypadala v dospělosti.

Literatura pro mládež jde v otevřenosti ještě dál. Často natolik, že její spisovatelé mají problémy s vydáváním překladů. Spisovatelka Ingelin Røsslandová napsala v rozhovoru pro Guardian: „Ve skandinávské knize takřka neexistují tabuizovaná témata, a to ani v knihách pro děti a mládež.  Knihy pro teenagery často velmi otevřeně řeší sexualitu, nevyhýbají se vulgárnímu jazyku a nic není cenzurováno. Považujeme to za naprosto samozřejmé a nedovedu si představit, že bych se při psaní pro mladé lidi musela něčemu vyhýbat.“

Když ale autor jako Gunnar Ardelius, spisovatel proslavený svými knihami o lásce a sexualitě, publikuje v zahraničí, naráží na problémy velmi často. Francouzští nakladatelé po něm požadovali, aby pro jejich vydání přepracoval část knihy Potřebuji tě víc, než tě miluji, což samozřejmě odmítnul. V Rusku jeho knihy nesmí vycházet vůbec.

Stejně rovnostářský postoj seveřané koneckonců zaujímají i k ostatním žánrům, které jsou jinde považovány za méněcenné. Sama detektivka se od napínavých historek posunula k sociálně angažovanému románu už v šedesátých letech. Série knih s detektivem Martinem Beckem od švédských manželů Maj Sjöwallové a Pera Wahlöö pak jmenují jako svou inspiraci snad všichni autoři moderních detektivek.

Realizmus

Skandinávské knihy se nikdy nevyhýbají realitě. Nikdo v nich není povýšen nad osud, nikdo není ušetřen neustálého boje o přežití, který je v prostředí samého kraje obyvatelného světa součástí každodenní reality. Severský realismus jde dokonce tak daleko, že ani sami bohové v prastarých ságách nebyli nesmrtelní. Naopak, byli si vědomi, kde a kdy přijde jejich Götterdämmerung – chvíle, kdy odejdou ze světa a nahradí je další civilizace (vybavujete si závěr Pána prstenů, kde elfové a starší národy odplouvají na lodích do Valinoru?).

Realismus se ale promítá doslova do všech žánrů a odvětví severské literatury. Dánský filozof Søren Kierkegaard napadal ve svých spisech zavedené principy morálky, etiky a organizovaného náboženství. Henrik Ibsen, který je přezdíván „otcem realismu“, dělal totéž v oblasti dramatu a doslova tak přepisoval postupy a kánony v evropském divadle.

Stejný důraz na nemilosrdnou realističnost můžeme koneckonců vysledovat i v tolik oblíbených severských detektivkách. Policisté v nich neodhalují zločince nadpřirozenou dedukcí ani (neméně nadpřirozenou) schopností zmlátit deset dvoumetrových chlapů. Za jejich úspěchem stojí vždy monotónní nudná rutina často vedoucí do slepé uličky. V krátkých povídkách jdou Skandinávci často až na dřeň.

Současní mladí autoři píší o obyčejných životech obyčejných lidí, někteří se soustředí na své vlastní tělo, jeho pocity a bolesti. Děj povídky může být zredukován na popis, jak hlavní postava natírá chléb máslem a pak ho v křesle u okna sní. Nic se nemusí stát, stejně jako se nemusí nic stát v opravdovém životě. A jestli chcete ještě pádnější důkaz zatvrzelého lpění na realitě – ve které pohádce si malé dítě dovolí vykřiknout, že císařovy šaty jsou podvod a panovník stojí přede všemi nahý?

Podpora

Bylo by chybou opomíjet fakt, že za úspěchem severské literatury stojí kromě nadání autorů i dlouhodobá a cílevědomá podpora ze strany státu. Investice do literatury začala už v šedesátých letech minulého století, kdy si zdejší vlády uvědomily, že nevzniká mnoho nových knih a chybějí mladí autoři.

Velmi vážně tuto situaci vnímali zejména v Norsku, kde byl nedostatek norsky psané literatury vnímán jako reálné ohrožení existence jazyka. V roce 1978 zde proto byla založena literární agentura NORLA, která dodnes velmi účinně literaturu podporuje. V Norsku mají díky ní knihy nulovou sazbu DPH, spisovatelé a překladatelé mají možnost pobírat dlouhodobé granty zajišťující pravidelný příjem a stát sám vykupuje část knižních nákladů pro potřeby knihoven.

Podobné agentury existují také v ostatních severských zemích, i když způsoby podpory se různí. Například v Dánsku nemají na státní podporu nárok autoři detektivek, protože se u nich předpokládá, že si jejich žánr dokáže sám na sebe vydělat.

Toho ovšem mohou autoři dosáhnout pouze díky překladům a zahraničním licencím, které národní literární agentury aktivně (a štědře) dotují. Fondy navíc poskytují granty, zprostředkovávají informace, kontakty, pořádají semináře a vedou přehledné a úplné databáze. A aby to měli spisovatelé ještě jednodušší, najdete všude ve Skandinávii literární domy, kde mohou spisovatelé psát a překladatelé překládat.

Každý má tajemství, jde jen o to je odhalit. Stieg Larsson

 

Hygge

Mocní hrdinové řešící reálné problémy každodenního světa, neohlížení se na žánry a důsledná a dlouhodobá podpora ze strany států. To všechno tedy pravděpodobně stojí za úspěchy, které severská literatura ve světě slaví. Anebo je to možná všechno jinak. Možná je ta dokonalá péče o literaturu jen důsledkem toho, že jsou si Skandinávci velmi dobře vědomi důležitosti pohodlně stráveného večera. Pro pocit, kdy si zabalení do deky sednete ke kamnům s hrnkem horkého kakaa a otevřete si rozečtenou knihu, mají Dánové dokonce zvláštní slovo. Hygge. Oxfordský slovník ho vyhlásil jedním z nejdůležitějších slov roku 2016.

Přečtěte si celý magazín