Recenze na knihu
Krevní pouto Scott Reintgen

Do druhého dílu bylo trochu těžší se pořádně začíst. Některé části byly zdlouhavé, tedy několik prvních kapitol. Byly trochu nepoutavé, nedokázala jsem se najednou a pořádně začíst. Takže jsem knihu na čas odložila. Když jsem se k ní vrátila, rozhodla jsem se jí prostě dát šanci a udělala jsem dobře. Přibližně od druhé třetiny to už bylo chytlavé a napínavé, zajímavé. Začetla jsem se, když jsem měla čas číst. Svět byl zajímavý, postavy se zajímavě vyvíjely a také mi přišel skvělý jejich plán. I když i jiné postavy měly také své nápady/plány, nakonec přemýšlely podobně. Příběh nebyl předvídatelný. Celkově měl sílu, napětí, tajemství, zajímavá místa. Postavy jsem si velmi oblíbila. A do poslední chvíle si nebyla jistá, kdo vyhraje nebo co nastane. Byl to celkově velmi dobrý příběh, pokud nepočítám začátek (ale s tím jsem měla problém já), dobře se pak četl, upoutal, zaujal. Měl šťávu. Průběh byl skvělý. Byl tam boj, ať už mocenský, politický nebo válka. Také hodně rozvahy, nápadů, překvapivých spojenectví. Některé postavy ty jiné oblafly a nejen je. Nechyběla láska, koně, rychlost, magie. Zajímavé poznatky z jejich historie.

Bizární jízda pokračuje, naštěstí už další pokračování nehrozí. Druhý a závěrečný díl nenabízí nic extra, svět je stále zvláštně iritující, postavy jsou ploché a zároveň až neskutečně geniální a odborníci více méně na všechno, asi jako Láďa Hruška. Začátek je ok, nějaká ta zajímavá akce se naskytne, prostředek je nedopečený a uspěchaný, konec je jednoduše hrozný a naivní. Znova bych si to už nepřečetla.