Recenze na knihu
Když voláš moje jméno Tucker Shaw

Smutný, ale krásný příběh se závěrem, který naznačuje naději. Kniha o hledání lásky, štěstí a radosti v těžkých dobách. Autentické svědectví z prostředí gay komunity v New Yorku v době vrcholící epidemie AIDS v roce 1990. A v něm dva 18letí gay kluci, kteří právě vstupují do života (každý zvlášť, jde o dva paralelní příběhy) a hledají své místo, své štěstí. Kniha nabitá reáliemi NY a kulturními odkazy na muziku, celebrity, módu, gay bary a vůbec celý způsob života gay komunity v 80. a 90. letech. A nad tím vším se vznášející strach z AIDS, se kterým si tehdy nikdo nevěděl rady, smrt byla všudypřítomná. Kniha byla pro mě velkým nostalgickým připomenutím mého mládí, protože jsem stejně jako hlavní hrdinové vstupoval do života v té době, žil podobnými pocity, nadějemi a obavami , radostmi i láskami. Připomnělo mi to dobu, kdy se člověk s jinou orientací musel rozhodovat mezi tím žít ve skrytu a ve lži a anebo žít odsuzovaný společností na jejím okraji. V tomto smyslu jde o knihu generační a komunitní, asi nejvíce je schopna oslovit čtenáře, kteří tuto dobu zažili, a kteří navíc i osobně žili ve stínu šířící se HIV a AIDS. Je to vhodná kniha i pro ty, kteří chtějí pochopit tuto dobu, která byla tak jiná od dneška (a v jiných ohledech možná tak stejná?), ale každopádně dobu, z níž vyrostl náš dnešek.

Knih s tématikou LGBT jsem přečetla nespočet. Často mám ale pocit, že je to mdlá romanťárna bez větší hloubky. Čím víc knih čtu, tím větší mám pocit, že jsou knihy s touto tématikou skoro jako přes kopírák. U knihy Když voláš moje jméno jsem se trochu bála, že dostanu sladkou romantiku s pár větami o AIDS a dostala jsem mnohem víc.