Recenze na knihu
Ztracené dívky z Willowbrooku Ellen Marie Wisemanová

Všechny knihy této spisovatelky jsou velmi dobré. Za mne jen mohu doporučit.

Příběh inspirovaný skutečností, ústav Willowbrooke byl skutečné místo a skutečně se tam děly zvěrstva. Do roku 1965 Willowbrook ubytoval více než 6 000 mentálně postižených lidí, přestože měl maximální kapacitu 4 000. Kniha je výborně a čtivě napsaná, ano je to kruté čtení, ale knihu neodložíte dokud se nedozvíte jak to celé dopadne. Při čtení sem se nemohla ubránit rozhořčení a pocitu bezmoci, když Sage zažívá na vlastní kůži, co by mělo oku veřejnosti být skryto. Úryvek z knihy řekne víc než recenze ⬇️ Těžko říct, co bylo horší, jestli hluk nebo zápach. Vzduch chutnal jako smrt. Nelidské hrdelní skřeky vycházely z čehosi, co znělo jako stovka zmučených duší, stoupaly, klesaly a zase stoupaly. Stála tu snad stovka železných postelí, všechny byly bílé a namačkané jedna na druhou, a mezi nimi úzká ulička. Všechny byly obsazené, některé dokonce dvěmi dívkami. Mnohé měly na sobě svěrací kazajky, seděly, klečely nebo ležely a oči měly prázdné. Několik z nich bylo přivázaných provazy k čelu postele, zatímco jiné se povalovaly ve vlastních výkalech. Některé byly nahé, mnohé měly na sobě jen látkové pleny, zatímco jiné byly oblečené v hrubch, ručně ušitých mundúrech. Pravou stranu místnosti zabíraly dřevěné vozíky s morbidne vychrtlými chovankami uvnitř. Jiné lezly, skákaly z postele na postel, smály se,vyly a ječely.