Recenze na knihu
Žiju bez dětí Martina Vrbová Hynková

Ženy různého věku, povolání i zájmů, ale jedno mají společné – žijí bez dětí. Jejich důvody jsou různé – děti mít nemohly, nechtěly, žijí se ženou nebo jim děti prostě nic neříkají. Martina Hynková Vrbová je během dvou let citlivě vyzpovídala a vznikla z toho velmi důležitá kniha. Knihy rozhovorů mám moc ráda a pokud je navíc o ženách a se ženami, o vážném tématu, které může někomu pomoci, jinému třeba otevře oči, aby se díval na někoho ve svém okolí jinak, tak je to kniha, kterou si prostě potřebuji přečíst. O bezdětnosti se ve společnosti moc nemluví, tato kniha přináší otevřený pohled na to, jaké to je být žena bez dětí, jak se cítí, proč se tak rozhodla a jaké má díky tomu vztahy se svými nejbližšími. Tím, že mají ženy různé důvody pro to, žít bez dětí, každý rozhovor vám tak přinese něco jiného. Do jedné z žen se budete třeba moci vcítit, u jiné pochopíte pro vás dříve nepochopitelné. Z rozhovorů je cítit, že autorka ví, o čem mluví, neboť sama si prošla nelehkým životním obdobím. Je znát, jak zpovídané ženy chápe a rozumí jim. Určitě musím zmínit i krásné ilustrace, které skvěle doplňují jednotlivé rozhovory. Život si s námi někdy zahrává, jednotlivé osudy jsou nesmírně zajímavé. Každý příběh je jiný a jedinečný a přinese vám nový pohled na důležité téma.

Kniha, osm rozhovorů a 9 příběhů bezdětnosti jak zní název anotace. Kniha je souborem rozhovorů moderátorky Martiny Hynkové Vrbové a vznikala v časovém období dvou let. Proč vznikla tato kniha a proč vznikla až teď, byly hlavní dvě otázky, které jsem si kladla dříve než jsem ji otevřela. O autorčině soukromí jsem toho mnoho nevěděla, zajímalo mě hlavně jak se s tématem popere žena, která sama děti má. Rozhovory jsou vedeny intimní formou a občas zaznívají otázky, které již vyžadují jistý bližší vztah mezi novinářem a osobou, s níž je rozhovor veden. V knize se objevuje pestrá paleta žen a jejich důvodů či příčin bezdětnosti. Jak se již nabízí, ne vždy je bezdětnost rozhodnutím ženy či páru, jsou zde i příběhy smutné, kdy tomu nechtěla sama příroda. Ač by se zdála dnešní doba již otevřená a méně soudící ostatní, všechny do jedné se setkaly ve svém bližším či širším okolí s otázkou na důvody jejich rozhodnutí. Většina lidí totiž předpokládá, že děti mít nechcete, případně když to nejde, že je vaší skoro povinností zkoušet to do vyčerpání fyzična i psychična všemi dostupnými prostředky. Ještě stále se setkáváme s nepochopením, že ženy se tak mohou svobodně rozhodnout a jsou vystaveny předsudkům okolí či nevyžádaným soudům o sobectví. Lidé si často neuvědomují jak zraňující mohou být už jen otázky na toto téma. Je naše společnost již dostatečně zralá a především empatická vůči této skupině žen, které životem procházejí bez dětského křiku a smíchu? Jak statečné a silné či naopak zlomené jsou to členky naší komunity a je opravdu nutné jim jejich rozhodnutí či úděl ještě ztěžovat ? Nejvíce mě paradoxně oslovil příběh poslední a nejstarší z nich. Některé byly na můj subjektivní vkus trochu více spojeny s ezosvětem než je mi blízké, ale všem osloveným se podařilo mě jistým způsobem zasáhnout. Knihu bych doporučila všem, aby se naše společnost dokázala stát více tolerantnější, ke všem, kteří nezapadají do škatulky toho "co je normální".