Recenze na knihu
Fotografové vzpomínek Sanaka Hiiragi

Překrásná kniha o životě, smrti, vzpomínkách a důležitých rozhodnutích. Obsahuje tři příběhy, které jsou jemně propojeny. Poslední příběh vám vyrazí dech. Já rozhodně doporučuji. Čte se svižně, nejsou v ní hluchá místa a ještě dlouho po dočtení vám zůstane v hlavě.

Moc hezká knížka o důležitých životních vzpomínkách. Příběhy jsou krátké a každý trochu jiný. Kniha se moc hezky čte a vede k zamyšlení - Je nebo není něco mezi životem a smrtí? Jakou vzpomínku by jsme si chtěli připomenout, kdyby měla být naše poslední? Co si o tom všem myslí hlavní postavy si musíte přečíst sami

Sanaka Hiiragi napsala komorní příběh o smrti a okamžicích jí blízkých plné fantazie a zajímavých myšlenek. Setkáme se v něm s osudy tří, možná i více, smrtelníků, kteří po své smrti mají možnost vrátit se do jednoho dne svého pozemského života a obnovit si tak jednu vybledlou vzpomínku, která je pro ně důležitá, pořízením její nové fotografie. Pro tento vzácný okamžik si mohou vybrat ze všech existujících fotoaparátů světa. Během retrospektivní cesty je doprovází tajemný průvodce Hirasaka. Duch Japonska plyne skrz všechny příběhy, které jsou poměrně kratičké a na konci se zvláštním způsobem navzájem jemně dotýkají. Tato četba pohladí po duši a rozpohybuje buňky našich osobních vzpomínek. Nevím ale, jak dlouho tyto vzpomínky a pocity zůstanou rozvířené, než vyblednou spolu s Fotografy vzpomínek.

Tohle bylo moje první seznámení s japonským autorem a doufala jsem, že si to zamiluju tak moc, že budu chtít zkusit i další podobná díla. Ale to se bohužel úplně nestalo. Knížka je hodně krátká, což byl jeden z mých problémů. Nedokázala jsem se do toho nijak vžít, ještě tím, že to byly tři různé příběhy tak toho prostoru na ně bylo prostě málo. Jo, nakonec to celé bylo trochu propojené, což jsem ocenila, ale obávám se že méně pozorný čtenář by na to přijít nemusel. Já jsem prostě asi čekala trochu víc, trochu něco jiného, něco co mě uchvátí. Celé to pro mě ale ve výsledku bylo takové jednohubkové zapomenutelné čtení, které se mi sice líbilo svým nápadem, ale zpracováním už moc ne. Zajímavá mi přišla ale minulost Hirasaky a celkově jeho postava, to, jak byl do příběhu zapletený a jak se nám to odhalilo. To mi přišlo fajn, ale celou knížku to bohužel nezachránilo. Tím že to byly tři různé příběhy tak se mi i každý líbil trochu jinak, některý více, některý méně. Každý z nich měl něco co mě aspoň trochu zaujalo, to zase ne že ne. Neříkám že už se do podobných knížek nikdy nepustím, ale nemůžu se prostě ubránit tomu, abych nebyla zklamaná. Za sebe bohužel doporučit nemůžu.

Miluju tenhle styl a japonskou literaturu, která Vás nutí přemýšlet nad životem a v tomto případě i smrtí a co přijde potom. Ač útlý příběh, má rozhodně co nabídnout.

Kniha nám vypráví tři příběhy. Každá postava má těžký životní příběh. První příběh byl hodně zajímavý a smutný, ten druhý mě už tak moc nezaujal. Ten poslední byl ovšem hodně emotivní. Je zajímavé číst si o vzpomínkách jiných lidí a jak oni vnímají smrt. Každá vzpomínka je v našem životě důležitá. Kniha se hezký četla, stránky rychle ubíhaly. Je to má druhá kniha od Japonské autorky. Hodně zajímavé čtení to bylo. Pokud máte rádi Japonské autory , nebo knihy kde sledujete silné příběhy tak je kniha přímo pro vás Z knihy jde vidět jak autorka má ráda fotografie a focení. 4,5⭐/5⭐ Za poskytnutí knihy na recenzi chci poděkovat @knihydobrovsky a také @tojsemja_kate

Fotografové vzpomínek jsou klasickým japonským příběhem plným bezpočtu myšlenek bez jasného vysvětlení. Pokud si čtenář podobný příběh chce užít, musí počítat s tím, že u něj bude muset zapojit představivost, bude muset přemýšlet, neboť příběh samotný mu žádnou konkrétní odpověď neposkytne, pouze ji naznačí. A to je přesně ten důvod, proč japonskou literaturu miluji. Někomu může připadat nudná a bezduchá, mě ovšem její mnohdy až chladná filosofičnost nesmírně fascinuje. Děj je zde rozčleněn do tří na poměry standardních knih poměrně dlouhých kapitol, přičemž každá z nich patří jedné z již zmiňovaných postav. Ani s jednou z nich se život rozhodně nemazlil. A každá je úplně jiná. Přesto, pokud budete číst dostatečně pozorně, zjistíte, že jakkoliv se to může zdát nepravděpodobné, jejich životy spojuje tenká nitka osudu. Mně osobně se nejvíc líbil příběh Wanigučiho a Krysáka, prazvláštního mladíka, kterého zaměstná ve svém opravárenském podniku původně sloužícím pouze jako zástěrka pro praní špinavých peněz. Jeho dějová linka má mnoho vrstev, dotkne se životů mnoha lidí a nechá na čtenáři, aby sám posoudil, kde končí hranice dobra a začíná zlo. Získala si mě však i Hacue, dáma v letech, jež ovšem dříve byla také mladou dívkou, která se v poválečném Japonsku ujala nelehkého, avšak záslužného úkolů - založila mateřskou školku. Ne vždy to bylo snadné, potýkala se s nedostatkem finančních prostředků i prostor, nenávistí okolí i krutými nemocemi, přesto se však nikdy nevzdala a do svého poslání vložila své srdce. Příběh Micuru, který knihu uzavírá, je asi nejsmutnější a nejtěžší na čtení, ačkoliv je nejkratší. A co víc, pan Hirasaka v něm sehraje důležitou roli, která nám poodhalí, kým vlastně je. Musím říct, že je opravdu zajímavé sledovat, jak různí lidé vnímají smrt, jak s ní pracují, přijímají ji či odmítají. V Japonsku i Koreji mají ke smrti mnohem blíž než my, proto také hraje důležitou úlohu v mnoha příbězích pocházejících z těchto zemí. Je fascinující s tímto tématem pracovat, protože člověku může poskytnout prostor pro to, aby sám zpracoval svůj postoj a vnímání této důležité součásti života, která jednoho dne čeká každého z nás. Jsem velmi ráda, že jsem si Fotografy vzpomínek mohla přečíst, z textu přímo čiší autorčina láska k fotografiím a focení jako takovému. Doufám, že se zase brzy k podobně stavěnému příběhu dostanu.