Recenze na knihu
Dej mi pokoj Petra Štarková

etra Štarková byla doposud známá jako autorka knih pro děti. Proto jsem s ní neměla doposud žádnou zkušenost. Co mě zaujalo, byla anotace knihy a moje volba se ukázala jako více než zdařilá. Autorka nezapře svou psychologickou praxi a velice nevtíravě ale o to silněji se Vám jednotlivé postavy vtírají postupem času pod kůži. Vždy, když čtu o osudech lidí, kteří se ve svém životě takříkajíc plácají jako ryba na suchu a stále se motají v začarovaném kruhu svých špatných rozhodnutí či neschopnosti postavit se nepřízni osudu, si říkám, co bych v této situaci dělala já. Velice snadno si člověk řekne, že on by tohle nedopustil případně, že by se rozhodně snažil svůj osud aktivně měnit. Jenže ono se to lépe káže než udělá. Táňa si pro své děti nevybrala tátu příliš šťastnou rukou. Marta ve snaze pomoci své nemocné matce jenom pasivně sleduje, jak jí vlastní život uniká mezi prsty. Dušan po nehodě odkázán na invalidní vozík zjišťuje, že to bez cizí pomoci minimálně dočasně nepůjde. Josef mě osobně trápil asi nejvíce, své vězení si ve svém pokoji vybírá dobrovolně ve snaze uchránit svět před zjištěním, co je vlastně skutečně zač. A takto autorka pokračuje i s ostatními postavami. Kniha je útlá a byť se čte skvěle, musí si čtenář od té chvilkové beznaděje dávat povinné pauzy. Protože v jisté části knihy už se Vám chce nebýt s nimi na blízku. Příliš smutku, příliš neštěstí, hodně chuti s některými zatřást aby se tzv. probrali z té své podivné letargie. Je to hodně silné čtení a je to skvěle napsané.

Zarím teprve čtu.

Dětský pokoj – někteří ho ještě neopustili, jiní se do něj na čas vrátili. Táňa, Luis, Dušan, Marta, Adéla – ti všichni prožívají své nelehké osudy. Mají jedno společné, chtějí se osamostatnit, mít šťastný život a mít od všeho pokoj, ale ne vždy je to snadné. Tuhle knihu si nenechte ujít – je skvělá! Nelehké lidské osudy, životy, které byste nechtěli žít, ale mnoho lidí je bohužel žije. Kniha, která vás rozhodně zasáhne a budete prožívat každou stránku! Ze začátku vás vtáhnou krátké kapitoly. Okamžitě zjistíte, že potřebujete víc. Ve vyprávění o svém životě se tu střídají různé postavy, je jich vcelku dost, ale je to napsáno přehledně, takže vám je hned jasné, o kom právě čtete. Příběh je skvěle vystavěn. Postupné odhalování a propojování jednotlivých postav přijde vždy v pravou chvíli. Je to výborně promyšlené a propracované. Kniha je o lidských osudech, problémech, i těch psychických, o vztazích, i těch toxických. Jsou tu skvěle vykreslené pocity, je to ze života a věřte, že alespoň v jedné postavě poznáte někoho ze svého okolí. Autorka je psycholožka a je znát, že jí jsou takové příběhy důvěrně známé, neboť se s nimi setkává dnes a denně a rozhodně je na papír přenesla citlivě, lidsky, ale zároveň reálně a bez patosu. Kniha je to smutná, bolavá, z některých kapitol mi bylo opravdu hodně úzko, ale je to přesně to, co od knížek očekávám – emoce. Ty se na mě přenesly a já prožívala osudy každého hrdiny. Tato kniha je autorčinou prvotinou knih pro dospělé (na svém kontě však už má pěknou řádku dětských knih) a já doufám, že není poslední, protože rozhodně potřebuji další.

"Dej mi pokoj" je silný psychologický román o vztazích a hledání osobních hranic. Petra Štarková skvěle zobrazuje emocionální složitost rodinných a mezilidských vztahů, díky čemuž kniha zasáhne každého, kdo někdy bojoval o svůj vnitřní klid.

Já jsem to vůbec nečekala, že to bude až takhle silné! Už dlouho se mi nestalo, že bych při čtení knihy měla strašně sevřené úplně všechno. Často po dočtení kapitoly se mi stávalo, že jsem knihu zavřela, protože už jsem nemohla, ale nedalo mi to a četla jsem dál… Autorce se podařilo vykreslit atmosféru, hned jsem poznala, že jsme v česku. Některé hlášky nebo situace byly tak typicky „české“ až se tomu nechtělo věřit, že tyto přežitky dosud přetrvávají a neseme si je z minulosti našich rodičů, prarodičů… DUŠAN, TÁŇA, LUIS, MARTA, JOSEF a ADÉLA Příběh, který nás provede životem šesti lidí, jedno léto s nimi a stačíte si udělat obrázek, jak kdo žije a jaké má kdo problémy. Autorce se to neskutečně povedlo, za krátkou dobu odkryla tajemství všech postav a tak čtivým způsobem, že se nedalo přestat číst. O aktéry jsem se bála, s některými i cítila, nechápala jsem jak je možné, že si někdo nechá toto všechno líbit. České autory čtu málo, měla bych to napravit, a úplně vím proč. …Já se tady těm knihám vyhýbám, protože je to pro mě něco tak neuvěřitelného, nemůžu ani nechci pochopit, jak některé rodiny můžou žít, co si vše matky dětí nechají líbit, jak se sebou nechají slabší jedinci manipulovat a vlastně nemají svůj život. Každý z nás si prochází nějakou fází života a snaží se, aby nám bylo dobře, ale když si vyberete špatného partnera, může jít všechno snažení lehce do kytek… Děkuji moc paní autorce za velký zážitek, který dokázala na pár stránkách vykouzlit.

Pokoje je dobře strukturovaná kniha, která se věnuje komplikovaným vztahům a emocím. Autorka zvolila úsporný, ale účinný styl psaní, který umožňuje čtenáři soustředit se na psychologickou hloubku postav. Každá kapitola přináší nové pohledy a nutí čtenáře přemýšlet nad dynamikou rodiny a jednotlivce. Celkově je to promyšlený a dobře napsaný příběh, který stojí za přečtení pro ty, kteří hledají literaturu s důrazem na vnitřní svět postav.

Po dočtení si stoupám a tleskám. Doufám, že to autorka slyší. Šest příběhů v pokoji. Šest dospělých lidí, kteří se nějakým způsobem skoro všechny v knize setkají. Táňa a Luis. Bratr Josef, sestra Marta, Dušan, Adéla. Každý má nějaké trápení nebo problém. Každý ho řeší po svém. Jasně, že si každý myslí, že za své problémy nemůže, odkládá řešení na neurčito a plácá se v tom bahnu, co mu síly stačí. Pro každého je to jiná třináctá komnata. Někdo nemá práci, někdo normální vztah, další je po těžké operaci a nehodě na vozíku, někdo pije a má násilnické sklony. A někdo se bojí sám sebe a co by mohl udělat. Po celou dobu se v knize střídají krátké kapitoly jednotlivých postav. Dohromady utvoří příběh nádhernou mozaiku, jestli se to tak dá říct. Nádhernou z hlediska kompozice díla, smutnou jejich osudy. Smutné bylo i pozorovat některé chování rodičů, matek k dospělým dětem. Při čtení vás bolí všechny ty sračky jejich životů číst, ale musíte. Je to napsaný tak ohromně čtivou formou, že knihu neodložíte. Když napíše bývalý policista(ka) detektivku, je to na ní znát, ví o čem píše. Když napíše psychologickou knihu psycholožka zůstanete po dočtení s pusou dokořán. Jestli najdou POKOJ postavy z tohoto románu si musíte přečíst sami, mám jen varování, není to lehké čtení z hlediska pocitů a nechte si na ní čas, nebudete jí chtít odložit.