Recenze na knihu
Na kameni kámen Naďa Reviláková

Židovský mladík Adam se setká na Vinohradech před domem jeho příbuzných s krásnou dívkou Evou. On tam uctívá památku po zemřelých příbuzných v holocaustu, kteří byli z toho domu vystěhovaný. Eva má v tom bytě svou babičku Annu. Babička o době války a jak přišli k domu na Vinohradech nikdy nemluví. Jenže Adam má fotky a navíc má vzpomínky a vyprávění jeho dědečka Josefa, který jediný přežil. Adam by chtěl s Evou chodit, uzavřít kruh jejich rodiny. Prý je to osud, že se potkali. Eva s ním občas jede na výlet, touží zjistit více o svých předcích a zdá se, že Adamova rodina byla s tou její hodně spjatá… Adamovo chování je místy hodně divné a v Evě vyvolává obavy, přesto touha po pravdě jí nutí nepřerušit s ním kontakty. Já bych tedy brala nohy na ramena již po prvním nehezkém zážitku! Adam totiž, jak se později dozvídá od jeho rodičů, trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Jde o transgenerační trauma, které prožívá ve snech jako by se mu to stalo. Vidí flashbacky situací, které se děli jeho dědovi a příbuzným. Provází to deprese, nespavost a brání prášků. Téma o kterém jsem neměla tušení, že něco takového existuje zpracováno do poutavého příběhu plného tajemství, starých křivd a bolesti. Některou pravdu je lepší nechat spát. To už teď vědí i Eva a Adam, jenže touha po vědění je větší…knihu doporučuji.

Adam a Eva – dva mladí lidé, jejichž osudy se propletou. Když se jednoho dne náhodou potkají, zjistí, že jejich prarodiče se znali, dokonce se milovali. Avšak zasáhla válka a vše bylo jinak. Společně začnou pátrat po rodinné historii a začne se roztáčet kolotoč křivd a polopravd. Rodinná tajemství, příběhy z druhé světové války, to vše mám ráda, proto jsem po knize sáhla a dobře jsem udělala. Autorka totiž do příběhu zakomponovalo něco, co se často v obdobných knihách neřeší – transgenerační přenos traumatu, aneb jak nás může ovlivnit to, co prožili naši předci. Rozhodně vás kniha donutí zamyslet se i nad vaší historií a možná odhalíte něco, co jste ani sami netušili. Kniha je neskutečně čtivá, přečetla jsem ji za jedno odpoledne. Líbí se mi, s jakou lehkostí autorka píše. Bylo zde i spousta krásných pasáží a zajímavých myšlenek. Musím se přiznat, že jsem místy nad příběhem musela přimhouřit oči, občas to bylo pro mě málo uvěřitelné, ale jako celek mě kniha prostě pohltila. Rodinná tajemství, která odhalujeme, vás nutí číst dál. Ze začátku jsem si říkala, že je přeci jasné, kam nás autorka povede, ale to jsem se spletla. Bylo až neskutečné, jakou cestu si zvolila a co všechno do příběhu zakomponovala. Musím zmínit i zajímavou obálku, o které jsem nejprve nevěděla, zda se mi vlastně líbí anebo ne, ale po dočtení knihy tu má svůj význam, a to mám u knížek ráda. Rozhodně kniha, která si zaslouží vaši pozornost.