Recenze na knihu
Moje nejoblíbenější jednorázovka Christina Laurenová

Občas jsem si říkala jestli to nenapsal někdo jiný. Takový slabý odvar od autorek. Neurazí ani nepotěší.

Tady se mi moc líbil začátek, konec mi ovšem připadal trochu uspěchaný. Příběh to nebyl vůbec špatný, až na některé pro mě nepřirozeně vyhrocené momenty. Chápu, že ona měla své problémy a on své pochybnosti, ale neuměla jsem si představit, že by to došlo tak daleko. Součást děje byla internetová a mailová komunikace, čímž bych řekla, že se děj malinko zbrzdil. Z knihy mám víceméně smíšené pocity. Místy skvělé, místy nic moc... Hodnotila bych lehce pod 4 hvězdičky.

"Jsem osamělá, protože neříkám lidem, co potřebuju nebo co chci, a pak mě bolí, když na to sami nepřijdou." Upřímnost. Celkem pěkné slovo ale pro někoho může znamenat spoustu bolesti, stresu, únavy a přešlapů. V Melindě vidím část sebe, v celku drzá, sarkastická, ale jakmile má hovořit o sobě, svém životě a svých problémech, zamrzne a nezvládne to. Budování důvěry je dlouhý proces a málokdy skončí tak, že druhému člověku důvěřujete natolik, že mu vyklopíte všechno o sobě. Příběh je to vlastně o bolesti, zradě nejbližších přátel, lásce, přátelství, zamilovanosti a všech temných stránek s tím spojených, pokud k sobě nejste vždy upřímní. O tom, jak se jedna vcelku malá a vtipná lež vymkne kontrole. Reida mi bylo líto, ale zároveň mě jeho postava bavila. Choval se jako gentleman a řekla bych, že z celé party byl nejcharakterističtější. Autorkám se povedlo pěkně zachytit, že bez upřímnosti se daleko nedojde a jak snadno lze kvůli jedné lživé hře, ztratil téměř všechny přátele. Dlouho jsem čekala, než jsem do knihy vůbec pustila, především kvůli nízkému hodnocení zde. Teď můžu říct, že se mi kniha moc líbila, vyvolala ve mně dost otázek a emocí. Pokud se vám líbí i ostatní knihy dua Christina Lauren, rozhodně se čtením nečekejte. "Na rodičovství je nejšílenější asi to, že se v podstatě jedná o obrovský experiment, a to, jestli byl úspěšný, se ukáže až po několika desetiletích.“ "Někdy se stane, že to, co chceme, máme přímo před nosem, ale jsme poslední, kdo si toho všimne."

Tahle kniha mě nenadchla. Ani trochu. Ze začátku jsem se ztrácela a pak i dost nudila. Pořád jsem čekala, kdy už se začne něco dít a ono vlastně nic. Za mě zklamání.

Tak tohle dílo se moc nepovedlo, dle mého názoru. Autorčiny díla ráda čtu, ale pro mě tohle bylo opravdu nudné, nezábavné, prostě příšerné. Nemohla jsem se asi do 80 strany začíst, děj mi stále nějak unikal a co jsem přečetla hned z paměti smazala. Na dospělí profesory prostě mi to nešlo a na to, že byli mladí se chovali jako starý a naopak. Honili si svá ega, ale vůbec to vlastně dějově nikam nevedlo.