Hodnocení a recenze čtenářů Nápověda

5.0 z 5 4 hodnocení čtenářů

5 hvězdiček 4 hvězdičky 3 hvězdičky 2 hvězdičky 1 hvezdička

Přidejte své hodnocení knihy

  • Lech registrovaný uživatel 5 z 5 hvězdiček

    Pro mne jednoznačně nejlepší kniha tohoto roku. A to, pokud počítám knihy vydané v tomto roce a pokud počítám knihy, které jsem v tomto roce četl, tak se dělí o první a druhé místo s Uličkou od Gail Tsukiyamy (to přechýlení je oči i uši trhající). — Světlana Alexijevič je běloruská spisovatelka oceněná Nobelovou cenou. Tato kniha je sbírkou vyprávění vojáků, kteří se účastnili okupace Afgánistánu v letech 79 – 89 minulého století a také jejich matek a žen. Autorka nijak nehodnotí, nekoriguje vyprávění účastníků a jen na závěr jejich „zpovědi“ uvede jejich jméno, hodnost a u které zbraně sloužili. Případně jen hodnost a druh zbraně – pokud si přejí být v anonymitě. Podobně je to u matek, manželek vojáků, případně žen, které odjely do Afgánistánu jako lékařky, sestry nebo civilní pracovnice. — Společně s Hrobem světlušek a již zmiňovanou Uličkou tisíce květů jde o jedny z nejpůsobivějších protiválečných románů, jaké byly napsány v celých dějinách. Americké filmy z Vietnamu, Remarquovy knihy o válečném a poválečném Německu jsou proti tomuto jen slabým odvarem. Dokumentární ráz knihy ještě více a těsněji spojí čtenáře s osudy mužů a žen, kteří autorce otevřeli své srdce a svěřili jí své největší noční můry, nejhlubší tajemství – věci, které na které chtěli zapomenout. — Vyprávění matek vojáků zpravidla začíná už v nejranějším dětství jejich synů a proto čtenář hodně prožívá závěrečnou část vyprávění, kdy se matky dozvídají o smrti svých synů. Silný je příběh matky, které svého syna krmila bolševickou propagandou tak pilně, že znal některé knihy zpaměti již při nástupu do školy. Když se pak tato matka po dlouhém oficiálním mlčení a mlžení okolo Afgánistánu, dozví, jaká je tam realita, tak se snaží svému synovi zabránit v tom aby se tam přihlásil, vyhrožuje mu, že se zabije, když se přihlásí ale zároveň ví, že díky tomu jak ho ve své slepotě vychovala, nedokáže jednat jinak. A opravdu tam syn odejde a jí se vrátí v zinkové rakvi. — Mrazivé je i líčení zázemí vojáků. Tvrdá šikana, nedostatek jídla a jeho mizivá kvalita, zjištění, že jejich skvělé ruské vybavení je o několik generací pozadu za světem. Smutné je, že lékaři dezinfikují rány benzínem, protože líh vždy někdo vypije, že vojáci pijí vše co teče a kromě hulení trávy se sjíždějí i heroinem, že vojáci prodávají vše co jde Afgáncům a to včetně munice a zbraní. — Smutné je, že obyčejného vojáka při návratu domů, různí vojenští úředníci připraví téměř o všechny dary, které veze domů. Takže i ten magnetofon a jeansy, kvůli kterým se málem nechal zabít či zmrzačit, skončí u nějakého důstojníka ze štábu, který byl celou tu dobu v bezpečném závětří. A i když se voják vrátí domů živý a se všemi končetinami, tak jeho utrpení nekončí. Nedokáže už žít v míru. Je cizincem ve své vlastní zemi, která se i díky této zbytečné válce podstatně změnila a hrdinové, které před pár lety všichni opěvovali, dnes nikoho nezajímají…. — V závěru je ještě nově přidaná část, která vypráví o osudech této knihy a tom, jak se s autorkou soudili nejen někteří vojáci a jejich rodinní příslušníci, kteří si najednou svou výpověď rozmysleli ale i různé organizace a státní aparát. Je smutné, že se Rusové z Afgánistánu vůbec nepoučili a znovu brání hranice otčiny zabíjením lidí v sousedních zemích nebo v zemích, které s Ruskem ani nesousedí a ruské matky opět dostávají své syny v zinkových rakvích a média i vláda dál vesele krmí své občany militaristickou a nacionalistickou propagandou.

    Přečíst více