Recenze na knihu
Jak se dědí tajemství Barbara O’Nealová

Nečekaně získaný šlechtický titul, anglické panství a zamlčená rodinná historie. „ Toto se dočtete na obálce… Pro mě jako milovnici rodinných románů, musím přiznat, že mě už jen tato malinká zmínka neskutečně na čtení navnadila. Olivie je ze San franciska, Američanka každým coulem… je redaktorkou ve slavném časopise Slepice nebo vejce. Vede úspěšný, ale obyčejný život. Její maminka, také žila v Americe, ale má anglické kořeny. Vše se však rychle změní… po smrti matky se Olivie dozví, že zdědila staré rozpadající se venkovské panství Rosemere. Nemá vůbec tušení o šlechtickém původu své maminky a ani o okolnostech, proč její matka kdysi dávno opustila Anglii. A co teď? Co bylo dřív? Vejce nebo slepice? (Pokus o vtip) MÁ PANSTVÍ PRODAT NEBO OPRAVIT? Moc se mi líbilo prostředí, do kterého je příběh zasazen. Autorka má neskutečný dar, krásně popisuje panství, zahrady, restaurace, ale i jídlo – máte pocit jako by, jste se tam přenesli a zažívali příběh spolu s Olivií. Milovala jsem to prostředí, ale i hlavní hrdiny. Moc mě potěšilo, když se v knize objevil kocourek, který hlídal panství – to jsem se rozplývala blahem a vrněla jsem spokojeně s ním … Velmi mě bavilo odkrývat rodinné tajemství… Myslím, že kniha mohla být klidně o 200 stran delší – mám docela hodně otázek, které autorka ponechala ve vzduchu …Určitě by knize slušel i epilog nebo pár kapitol navíc, kde by nám autorka dovyprávěla nakousnuté příběhy. I přes tuto malinkou výtku, knihu určitě doporučuji, je to příjemné odpočinkové čtení pro milovnice těchto příběhů. Užívala jsem si každou stránku a nechtěla jsem, aby někdy příběh skončil…

Super, super, super! 5*

Nalákala mě jak obálka, tak i anotace. Těšila jsem se na panství i zahrady v Anglii a byla jsem zvědavá jak se dědí tajemství. Ano vše v knize je, ale tak trochu mi to čtení přišlo nemastné, neslané. Jediné co přisladilo tento román byly vzpomínky na sušenky a anglický čaj.

Koupila jsem si knihu s tím že letíme na dovolenou s ofuky a řečmi typu kdo to bude číst? Třetí den dovolené jsem knihu otevřela a desátý den odlety jsem jí dočetla, řekla bych že se z knihy stala závislost, nemohla jsem od ní odtrhnout oči a měla jsem jí sebou všude. Kniha se četla opravdu krásně, jsou tam zajímavý obraty v příběhu a rozhodně stojí za přečtení!