Recenze na knihu
Zapomenutá Jiří Klečka

Jiří Klečka nasadil laťku vysoko již svou knihou Papírové domky. Zapomenutá vlastně pracuje se stejným námětem, kdy se zdánlivě banální příběh lidí v sanatoriu pro poruchy paměti zvrhne v holý boj o přežití vlastních myšlenek a tužeb. Jak moc je člověk pánem svého osudu, jak moc může a chce změnit nevyhnutelné a co všechno je pro to schopný obětovat. A také, že ne všechny věci a lidé jsou tím, kým se zdají být....

Kniha vypráví o jednom domě. Dům paměti je určený pro pacienty s kognitivní poruchou. Ztrácejí nebo zapomínají své vzpomínky. Božena, Ahn, Pavel, Sára, Eduard a další. Starší lidé, kteří mají svůj řád a musí zůstat v pohybu. Dokud budou v pohybu, zapisují si své vzpomínky do sešitu. Božena má své dvě dcery a jednu vnučku Nikolu. Navštěvují ji, ale odcizuje se jim, protože ztrácí své vzpomínky. Pavel tam přichází, aby mohl zase psát. Slavný scénárista sotva mluví, schopnost psát ztratil úplně. A pak jsou tu postavy ředitelka domu Ilona a údržbář Lukáš. Ale i ti mají svá tajemství… Příběh je skvěle zpracovaný, opravdu moc dobře se kniha četla. Neřikrášlená realita života. Života s nemocí, s duševní nemocí a těžkostmi s tím spojené. V momentě když knihu čtete a je vám už nějaký ten pátek Vás kniha zasáhne o to víc. Už to není tak daleká budoucnost jak by se mohlo zdát ve dvaceti letech. Pavel a Božena se kdysi milovali a zdá se, že mohou pokračovat v tom, kde skončili. Začnou spolu psát příběh o minulosti domu paměti. Za války se tam ve sklepě skrývali nějaké ženy. Celou dobu jsem měla knihu na plný počet. Bum prásk, přišel konec a já nerozumím ničemu. Jako kdyby ho dopsal nějaký jiný autor? Ani jsem to tam nečekala. Celou dobu pravdivé vyobrazení, jak se těmto lidem žije, vzpomínky na jejich dřívější životy promíchané současností a do toho přijde autor s mysteriózním koncem, který mi ale absolutně nesedl. Škoda. Ubírám hvězdičku v hodnocení.

Dům paměti – léčebné zařízení pro ty, kteří ztrácí paměť. Potkají se tu i Božena s Pavlem. Neviděli se spolu více jak třicet let. On ztratil schopnost psát. Ona se kvůli nemoci odcizila své rodině. Je možné navázat tam, kde kdysi přestali? A je možné jejich uzdravení? Možná, že ano, ale cena za to bude vysoká. Knihy z edice Tvář od Vyšehradu jsou pro mě sázka na jistotu. Mám již doma celou sbírku, nečetla jsem zatím všechny, ale ty, které ano, tak vždy byly dokonalé! A nejinak tomu bylo tentokrát. Moje první setkání s autorem, ale určitě ne poslední. Tato kniha vás rozhodně překvapí. Od prvních řádků mě příběh pohltil tak, že jsem knihu nemohla odložit. Ponořila jsem se do příběhu. Střídá se tu minulost s přítomností, střídají se tu vypravěči. Díky tomu, jak nám autor příběh dávkuje, nás udržuje v neustálé pozornosti. Chceme se dozvědět víc a víc. Je znát, jak je to celé dobře promyšlené a propracované a vy se tak dozvíte vše v pravou chvíli. Ač si možná myslíte, že víte, kam se bude příběh ubírat, autor si s námi pěkně zahrává, zamíchá do vyprávění i vedlejší postavy, děj graduje, až vás nakonec opravdu překvapí. Celé je to tajemné, temné, mystické, napínavé, děsivé, ale zároveň lidské a ze života. Moc mě bavily zakomponované skutečné události a osobnosti, celý příběh má tak větší nádech uvěřitelnosti a kolikrát máte pocit, že čtete skutečný příběh a chcete si o hlavní postavách i o Domu paměti něco vyhledat. Po dočtení mám chuť si knihu přečíst znovu. Je tu tolik detailů, které spolu souvisí a které mi možná unikly. Tím, že teď již vím, jak kniha skončí, bych se určitě na některé situace už dívala jinak. Něčím mi příběh připomínal knihu Vypravěč od Anny Bolavé, pokud se vám tato kniha líbila, bude se vám rozhodně líbit i Zapomenutá.