Předscény Audiokniha (mp3)

Komentář k původnímu LP 11 1179-1 z roku 1965: Voskovec a Werich tedy vedli svou první předscénu. První? Tvrdím, že ne. Ne každý může vést dialog, jehož slova nebyla předem napsána. Máme svědectví o tom, že Voskovec a Werich už v době svých studií a pouhých dvaceti let vedli spolu dialogy nádherně nesmyslné a plné krásné srandy. Doklad najdeme třeba v knize Jiřího Voskovce, v knize, která podává velice přesný a poutavý obraz oněch dob, včetně jejich společenských a politických krizí a peripetií, doklad, který považuji za zrod předscén, forbín: Jiří Voskovec: "V létech 1925 a 26, co studující práv na Karlově univerzitě, jsme pro svou srandu a někdy k obveselení skupiny kamarádů a dívek vyimprovizovali řadu absurdních dialogů... Jedna z improvizací byla zvlášť šílená a zvlášť komická. Jednoho dopoledne zazvonil vmém bytě Werich a když jsem otevřel dveře, řekl naprosto vážně: Máúcta, já jsem slyšel, že máte na prodej hrobku. Já právě tak vážně a věcně jsem okamžitě odpověděl: "Ano, mám. Račte dál, já vám ji ukážu. Zavedl jsem ho do svého pokoje (bydleli jsme tenkrát ještě oba u rodičů), ukázal mu na skříňku, načež následovalo asi dvacet minut naprosto naturalistického obchodního rozhovoru, kdy jsme si vyměňovali informace a posudky o kvalitě, slohu, materiálu, trvanlivosti a váze hrobky; pak nastalo smlouvání o ceně, které jsme však vedli převráceným způsobem: to jest kupec nabízel víc než majitel požadoval. Konečně jsme se nedohodli a Werich uražen odešel, zatím co já za ním na schodech pokřikoval potupné poznámky. Teprve za chvíli se Jan vrátil, už ne v roli, a pak jsme se teprve smáli." Tady, říkám a tvrdím, vznikaly jejich první forbíny a je mi to dokladem, že ne každý herec - byť byl v rámci své profese sebelepší - nemůže toto dokázat.Tady se narodil jejich specifický talent. Všimněme si tří slov Jiřího Voskovce: "...řada absurdních dialogů... Pro vlastní srandu a někdy k obveselení skupiny kamarádů a dívek..." A dál: "vedli naprosto naturalistický dialog..." A máme tady tři erbovní znaky forbín: vlastní obveselení, absurdita, naturalismus dialogu a skupina posluchačů. (I když rozhovor o hrobce byl veden bez diváctva). Osobně nemám rád absurditu, pokud není spojena se životodárnou srandou. Zažil jsem absurdní hry, kdy smích sice byl, dostavoval se, zněl, ale spíš plynoucí z vědomi, že "smát by sedivák měl", a kdy dokonce četní snobové v hledišti se předháněli, kdo se zasměje dřív, kdo tedy dřív pochopí humor formulace nebo situace, kdy třeba pro mně byl tento smích rušivým, protože mechanickým a vnějším projevem. Absurdita a humor - ve spojení s naprosto naturalistickým dialogem obchodním. Tady může a musí být dialog veden, ne-li naturalisticky, tedy realisticky, protože jeho realita je první podmínkou onoho nadhledu, který je mu dodáván právě humorem. Slýchám dialogy, které se snaží o komično. A trnu někdy, že dokonce vyvolávají smích. Není divu: projev a jeho ohlas jsou spojité nádoby a laciný humor vyvolává laciný smích. Slyšel jsem nedávno vynikající scénku dvou našich velkých komiků, lidé se smáli, ale jejich smích vrcholil třeba v okamžiku, kdy jeden rekl: "Řekl jsem jí: ty krávo..." Forbíny se staly nedílnou a často podstatnou částí her Voskovce a Wericha. Ještě dneska jsou lidé, kteří tvrdí, že na jejich představení chodili mnohokrát právě proto, že tam forbíny byly a že se měnily. Já jsem se pak stal nástupcem toho, kdo nahrazen být nemohl a kdo spolu s Werichem stvořil cosi stejně krásně fyzického jako duševního, stejně reálného jako metafyzického - víc než partnerství, ale dvojnictví. Vedli jsme tyto dialogy s Janem Werichem v době, která nebyla nakloněna ani humoru ani absurditě, která sice žádala satiru, ale satiru zamířenou jinam, všude jinam, jenom ne do vlastních řad. Když jsme začínali spolu s Janem Werichem divadlo, ještě před započetím zkoušek, byli jsme návštěvou u vysokého činitele, kterého nejmenuji jen proto, že už nevím, kdo to byl. Činitelé se nořili, radili, varovali, zvali nás, podávali nám koňak, pak mizeli a někteří dokonce emigrovali. Byli jsme tedy pozváni, seděli jsme - jak se říkalo - "v přátelském rozhovoru zajímajícím obě strany" a činitel řekl Janu Werichovi: "Palte tvrdě a odvážně. Vy ani nevíte, jak ostře a jak vysoko můžete mířit." Bylo to někdy v roce 1955. A Jan Werich řekl: "Ano, ono je to jako ve fotbale - je nutno pálit tvrdě. Jenže ve fotbale vidím já, soupeř, diváci i soudce, kam jsem namířil a kam míč dopadl. Kdežto na divadle já vypálím a vy teprve druhý den malujete lajny." Vedlii jsme tyto forbíny necelých šest let. Od té doby uplynulo už třicet let. A hle: mladí lidé dneška, kteří nás nezažili, si je přehrávají, pouštějí a vracejí se k nim. Nastoupil jsem na místo Jiřího Voskovce. Mnozí říkali, že na nás už nikdy nepůjdou, protože bez Voskovce to není ono. Nebylo. Ale jde o to, aby to bylo ono? Viděl jsem v životě asi pět Hamletů. Každý byl jiný, ale vždycky to byl on. Bylo to ono. Copak existuje cosi jako norma, kdy Hamlet je Hamletem a kdy ne? Jiní pamětníci vám řeknou, že po Vojanovi už nikdo Hamletem nebyl. Nechtěl jsem být Voskovcem a nebylo nic, v čem bych se snažil jej napodobit. Jeho první dopis, ve kterém popsal své pocity nad prvními nahrávkami forbín, které jsem poprvé dělal s Janem Werichem, dopis, který bych asi citoval jen s ostychem, protože mě chválil, už nemám. Snad ho někdy najdu - jen co hopřestanu hledat, jak je tomu vždycky - ať už hledáme tužku, brýle, deštník nebo správný výraz. Ale mám tu jiný jeho citát z dopisu z roku 1965. "Děkuju vám, že jste mi tak živě a podrobně a spontánně (abych užil toho hovadného módního slova, které vůbec nic neznamená a nikdy neznamenalo, leč každejch patnáct dvacet let opět přijde do módy - tedy spontánně škrtám a nahrazuju příslovcem přesně a pravdivě...) sdělil ve zkratce historii svého divadelního dobrodružství - a zejména tu fázi s Werichem. Jsem celej pryč z toho, jak mu rozumíte, jak ho znáte a jakou sním máte trpkou trpělivost a zase k němu respekt a porozumění a i lásku. Moc bysme si asi mohli spolu popovídat, i když plně chápu, že můj poměr k Janovi je zcela jiný a na docela rozdílné rovině atd. Ale napsal jste mi o něm výtečné postřehy..." A v tomtéž dopise: "Já jen, že se mi líbilo, co jste tak šikovně a s citlivou prostotou a hezkým napsáním vyčíh - a že jsem poznal, jak to myslíte doopravdy - a Jana znáte a rozumíte mu, proboštovi a figurce neobyčejné, vrtošivé, nesnesitelné, leč jedinečné. A to říkám jen půl ba čtvrt, či osminku toho,co vím já. Musíte chápat, že Jan a já jsme si obludnými zrcadly na jarmarku - zrůdami v Bludišti - zlými a skvostnými vzájemnými sny, nadějemi a nočními můrami. Siamská dvojčata a dvoj-Dracula the Vampire of Transylvania... a faunství ukrutné, smrtící srandy." Ano, byli jsme - pokud jsme pamětníky - svědky přírodního jevu, který nemá, tvrdím, obdoby v dějinách divadla. A jestlijsem měl tu čest a rozkoš stát na místě jednoho z nich, nechci víc než podat svědectví o tom, jak vznikaly naše forbíny, tedy Werichovy a moje, protože právě o nich a o takzvané improvizaci panují a kolují přečetné zmýlené a bludy. To, že jsem byl na jistou dobu přizván k tomu mohutnému pochodu plebejců, kteří "ze století do století jdou", je pro mne dar a veliké osobní štěstí. Tolik úvodem. Miroslav Horníček

Sdílet