Být básníkem! Jako jím byli autoři veršů z vějíře. A ruce mé se pokusily nesměle sáhnout po lyře. Přede mnou letěl papír bílý, arch za dva halíře.
Jaroslav Seifert vydal svou první básnickou sbírku Město v slzách roku 1921 a o dva roky později druhou – Samá láska. V té době byl považován za hlavního představitele československé umělecké avantgardy. Podílel se také na vzniku Uměleckého, levicově orientovaného svazu výtvarníků a literátů Devětsil. Pracoval jako redaktor mnoha novin a časopisů, avšak v roce 1949 této práce zanechal a věnoval se již pouze literatuře. V letech 1936, 1955 a 1968 byl ohodnocen významnými státními cenami a v roce 1967 byl jmenován národním umělcem. V letech 1968–1970 byl předsedou Československého svazu spisovatelů a v roce 1976 mezi prvními podepsal Chartu 77. V roce 1984 se za „poezii, která svěží smyslovostí a mimořádnou vynalézavostí podává osvobozující obraz lidské nezdolnosti a mnohotvárnosti“ stal historicky jediným českým nositelem Nobelovy ceny za literaturu.
Ženy jsou běloučký cukr v hořkém kafi života.
Jaroslav Seifert byl ženatý s Marií Ulrichovou a měli spolu dvě děti – dceru Janu a syna Jaroslava. Zemřel 10. ledna 1986 v Praze a pohřben je na hřbitově v Kralupech nad Vltavou. Málokdo možná ví, že po Jaroslavu Seifertovi byla také pojmenována planetka s číslem 4369.
