Světlana Alexijevičová

Světlana Alexijevičová*Ivano-Frankivsk, Ukrajina, 1948

Světlana Alexijevičová je rusky píšící běloruská investigativní novinářka, spisovatelka a laureátka Nobelovy cenu za literaturu 2015. Debutovala roku 1985 ženskými příběhy z válečné doby s titulem Válka nemá ženskou tvář. Česky máme dostupné rovněž Zinkové chlapce, Poslední svědky nebo Dobu z druhé ruky.

Narodila se na Ukrajině ve městě Stanislav (dnes Ivano-Frankivsk), Ukrajince a Bělorusovi, který zde sloužil v Rudé armádě. Po ukončení otcovy vojenské služby se přestěhovali na běloruský venkova její rodiče tam pracovali jako učitelé. V roce 1972 vystudovala žurnalistiku na Leninově univerzitě v Minsku (dnes Běloruská státní univerzita).

Pracovala pro regionální noviny i ve stopách rodičů jako učitelka. Roku 1976 se stala dopisovatelkou minského literárního časopisu Neman a vedla rozhovory s lidmi, kteří zažili takové katastrofy jako druhou světovou válku nebo havárii v Černobylu. Po politickém pronásledování režimem vlády prezidenta Lukašenka byla nucena strávit od doku 2000 více než desetiletí mimo Bělorusko, tento svůj odchod brala jako protest vůči režimu. Pobývala například v Paříži či Berlíně. Do Minsku se vrátila až roku 2011. Její díla tam nevychází.

Po prezidentských volbách 2020 se podílela na vedení Koordinační rady běloruské opozice, při té příležitosti se v jejím bytě střídali různí diplomaté a velvyslanci z okolí, včetně českého velvyslance Tomáše Pernického. Většina rady byla zatčena nebo přinucena opustit zemi, Alexijevičová zůstala jako poslední, až nakonec ze zdravotních i literárních důvodů rovněž opustila Bělorusko. V současné době se léčí v Německu.

Její dílo představuje koláž rozhovorů a kronikových záznamů života jedince v sovětském režimu. Stojí na hranici beletrie a dokumentu. Byla ovlivněna běloruským spisovatelem Alěsem Adamovičem, podle kterého jediný způsob, jak zaznamenat hrůzy 20. století, tkví ve zpovědi pamětníků formou dokumentu, nikoli v beletrickém zpracování.

Svou prvotinu Válka nemá ženskou tvář napsala roku 1983, ale vyšla jí až o dva roky později kvůli cenzuře antikomunistických postojů. Během několika let se jí prodalo přes 2 miliony výtisků. Jedná se o monology žen na téma různých aspektů druhé světové války. Následuje vzpomínkový soubor těch, kteří vyrostli v době okupace, nazvaný Poslední svědkové, kde autorka zachycuje také osudy své vlastní rodiny za války a vlády Josifa Stalina.

V památném roce 1989 sepsala rozhovory s veterány afghánské války i matkami padlých s názvem Zinkoví chlapci, které byly vydány až roku 1992. Název odkazuje na zinkové rakve, v kterých se zesnulí vojáci vraceli do Sovětského svazu, a kvůli této práci byla autorka několikrát u soudu. Osudy lidí postižených tragickou jadernou havárií zachytila v knize Modlitba za Černobyl. Roku 1993 napsala Dobu z druhé ruky – soubor vyprávění o sebevraždách po rozpadu SSSR, kdy se lidé obtížně vyrovnávali s novým zřízením společnosti a přehodnocováním historie.

Její knihy byly přeloženy do více než 30 jazyků, větší úspěch slaví v zahraničí než v rodné zemi. V roce 2014 navštívila Festival spisovatelů v Praze a o rok později získala Nobelovu cenu za literaturu.

Mám ráda ten dobrý, humánní ruský svět, který je uctíván - svět literatury, baletu, hudby. Mým světem však není svět Stalina, Beriji, Putina a Šojgu.

 

 

Zobrazit více
Zpět Smazat filtr

Seřadit:

Co hledáte?

    • Zajímá vás

    • + Ukázat více
    • – Ukázat méně

    Stav

    Dostupnost

    Vazba

    Formát audioknihy

    Míra poškození

    • Nakladatelé

    • Interpreti

    • + Ukázat více
    • – Ukázat méně

    • Edice

    • Jazyk

    Hodnocení

    Zrušit všechny filtry

    Knihy autora

    Zpět Smazat filtr

    Seřadit:

    Co hledáte?

    • Zajímá vás

    • + Ukázat více
    • – Ukázat méně

    Stav

    Dostupnost

    Vazba

    Formát audioknihy

    Míra poškození

    • Nakladatelé

    • Interpreti

    • + Ukázat více
    • – Ukázat méně

    • Edice

    • Jazyk

    Hodnocení

    Zrušit všechny filtry