Jakožto věrného fanouška science fiction mě lákají spíše výlety do budoucnosti nežli nazpět, nicméně i mé vlastní preference se občas stávají výjimkou potvrzující pravidlo.
Hunter Stockton Thompson byl americkou žurnalistickou legendou, jehož hvězda začala zářit již v šedesátých letech minulého století. Pokud by vás zajímal jeho pestrý život můžete si přečíst obsáhlý článek, který před pár lety napsala Dáša, královna tohoto blogu. Já už ale nasedám na legendárního Harleye 74 a vyrážím vstříc dnešní recenzi. Jedete se mnou?
Na počátku šedesátých let byl Hunter S. Thompson, tou dobou novinář v San Franciscu, fascinován motorkářským klubem Hell's Angels. Jeho článek o těchto pánech silnic vyvolává senzaci, takže se autor rozhodl pustit do delší...
Daleko víc než kdy předtím je obklopovala aura násilného a erotického tajemství... hluční faunové, připraveni pojmout kteroukoli živou bytost v kterýkoli otvor...
Divoký svět gonzo novinařiny
Taky už jste si někdy říkali, že v televizi to sice vypadá dobře, ale prožít to na vlastní kůži by bylo něco úplně jiného? Podobná myšlenka se pravděpodobně honila hlavou autorovi, když se v roce 1965 rozhodl posunout novinařinu na jinou úroveň a vrhnul se mezi desperáty, postrachy slušných občanů, milovníky piva a léků na předpis, zkrátka motorkáře gangu Pekelných andělů.
O Hunterově osobnosti jsem si udělal obrázek při čtení jeho poloautobiografického románu Rumový deník, za který mimochodem vděčíme jednomu málo známému herci, Johnnymu Deppovi. A vděk je určitě na místě, protože se jedná o velice neotřelé čtivo, které dokáže zaujmout a pohoršit zároveň. Myšlenky na Rumový deník mě dostávají zpátky kHell's Angels, protože díky té předchozí zkušenosti jsem zažil velice silné překvapení. Nedostal jsem totiž to, co bylo mnou očekáváno.
Podle legendy motorkáři doslova okupovali město, rvali se s policajty, hrubě zacházeli s místními ženami, plenili hospody a zbili každého, kdo jim zkřížil cestu...
Andělská recenze pokračuje
Mé představy o tom, že vstoupím do velkolepého, beletristicky, zpracovaného příběhu ihned vzaly za své, když jsem se pročetl skrz prvních pár stránek. K mému údivu jel autor na seriózní vlně protkané fakty a postřehy, přičemž to celé rámuje čistokrevný novinářský přístup, možná až jakási snaha o dokumentaristiku. Tempo je pomalé, na dnešní dobu snad až zdlouhavé a jediný způsob, jak jsem se mohl vyhnout pocitu nudy, bylo si knihu patřičně dávkovat po krátkých blocích.
Thompsonovi se povedlo potlačit vlastní osobnost (na rozdíl od již zmiňovaného Rumového deníku čiStrachu a hnusu v Las Vegas) a ponořil se hluboko do motorkářské „problematiky“ šedesátých let ve Státech. Takže si čtenář utváří obrázek o Pekelných andělech, ne jen autorovýma očima, ale také skrz tisk a obecně masmedia té doby, pro které byli desperáti fenoménem, jenž patřičně nafukovali a tvořili o něm legendy, jež s pravdou měly máloco společného.
Mějte se na pozoru před řevem harleyů. Uslyšíte je z dálky jako hřmění. A pak k vám náhle vítr přinese pach zaschlé krve, semene a lidského potu...
Pekelné finále
Na jednu stranu mi kniha neposkytla takové vzrůšo, jaké jsem čekal, na stranu druhou je třeba mít na paměti, že Hell's Angels je poměrně stařičký titul, kterému táhne na šedesát. Takže zatímco u nás Dubček vymýšlel komunismus s lidskou tváří a Sovětský svaz pomalu připravoval tanky na výlet do Prahy, v Americe se proháněly svobodně motorkářské gangy a novináři si psali, o čem jen chtěli. Ten kontrast doby mě zasáhnul tak hluboko, že jsem nakonec knihu přijal mnohem vděčněji a s větší úctou, protože za těch šest pětek vůbec nestačila zestárnout a stále má hodně co nabídnout, musíte jen přistoupit na její poněkud rozvleklejší tempo. Tak zase někdy příště. Na přečtenou.
V království, kde tajemná mlha děsí obyvatele a magická infekce znamená jistou smrt, Elspeth už 11 let skrývá svou nákazu a její následky. V její mysli sídlí Noční běs, který sílí každým dnem...
