Bohém s velkým „B“, milovník zbraní a psychotropních látek, kámoš Johnnyho Deppa, ale především jeden z nejvýznamnějších amerických novinářů a spisovatelů – tím vším byl Hunter S. Thompson, zakladatel gonzo žurnalismu. Kdyby se před 15 lety nerozhodl pro odchod z tohoto světa, oslavil by dnes 83. narozeniny.
Jeho život byl jedna velká jízda, kterou neobsáhne ani tenhle dlouhý článek. I tak si ale zaslouží alespoň malou vzpomínku.
Dětství neměl nijak jednoduché. Otec zemřel, když bylo Hunterovi 14 let, matka se stala alkoholičkou, a tak mu nezbylo nic jiného, než se zhostit role hlavy rodiny a postarat se o své dva mladší bratry. Jeden by si pomyslel, že taková šokující zkušenost jako je vidět svou matku denně namol, odradí člověka od experimentování s návykovými látkami. Na Huntera to ale mělo naprosto opačný efekt. Časem se stal náruživým konzumentem drog a alkoholu.
Ještě předtím se ale zajímal o sport, především s atletikou nadšeně koketoval. Obdržel dokonce pozvánku do atletického klubu, který připravoval adolescenty na středoškolské sporty. I přesto se na střední škole nestal členem žádného sportovního týmu a láska k tomuto koníčku z něj postupně vyprchala.
V roce 1952 se připojil k Athenaeum Literary Association, tedy ke spolku, který se později stal prvním vydavatelem časopisu Rolling Stone. Jeho kariéra se slibně rýsovala do chvíle, kdy byl obviněn z trestného činu loupeže a odsouzen na 60 dní pobytu ve vězení. Po propuštění se přihlásil k armádě. Podstoupil základní výcvik na letecké základně, poté se dal na studium elektrotechniky, a dokonce pomýšlel na kariéru pilota. Jeho sny se rozplynuly v šedém oparu roku 1957, kdy byl propuštěn jako letecký dopravce první třídy. Jeho velící důstojník ho charakterizoval jako talentovaného letce, který se nikdy nebude řídit politikou a jeho rebelské chování ovlivňuje ostatní členy týmu. Tak skončila Hunterova potenciální kariéra v oblacích.
KNIHA, KTERÁ SPATŘILA SVĚTLO SVĚTA DÍKY JOHNNYMU DEPPOVI |
Tento poloautobiografický román vznikl na počátku šedesátých let, ale prvního vydání se dočkal až v roce 1998, poté, co jej mezi Thompsonovými spisy nalezl jeho přítel...
Po opuštění leteckého programu se začal naplno věnovat psaní. Nejdříve pracoval jako editor sportovní rubriky, později přijal místo v magazínu Time, kde zastával funkci tzv. „copy boye“, což byla tehdy typická pozice pro mladého „zelenáče“, který v podstatě přebíhal mezi odděleními a plnil zadané úkoly. Honorář činil přibližně 51 dolarů týdně, což nebylo mnoho, ale Hunter měl alespoň příležitost pečlivě procházet díla F. S. Fitzgeralda a E. Hemingwaye a osvojit si jejich autorský styl. Bohužel i z této pozice byl později vyhozen pro neposlušnost.
Ve stejném roce si našel práci u The Middletown Daily Record, odkud ho opět vypoklonkovali v důsledku jeho záměrného poškození automatu na cukrovinky. Usoudil, že přišel čas zvednout kotvy a kompletně změnit prostředí. Proto se v roce 1960 přestěhoval do Portorika, kde mimo jiné napsal Rumový deník založený na jeho zážitcích z tohoto místa. Ovšem k jeho publikaci ho přemluvil až v roce 1998 jeden hollywoodský velikán.
Tento článek by se bez následující informace jistě obešel, ale já si její zmínku přesto neodpustím. Ve chvíli, kdy nám do kanceláře přišel vzorek z tiskárny ke knize Rumový deník, aniž bych znala jakékoliv okolnosti kolem autorova života či pozadí vzniku knihy, hned mě napadlo: „Rumový deník, to zní, jako by to napsal Johnny Depp.“ A přece jen jsem se svou asociací nebyla úplně vedle. Johnny byl totiž ten, kdo Hunterův rukopis objevil, přečetl si ho a s entuziasmem sobě vlastním spisovatele přemluvil, aby ho skutečně vydal. Neodpustím si ani škádlivou poznámku, že mnohé nepřekvapí, že Johnny sáhl po něčem, co má v názvu „rum“.
Kladete si otázku, jak se tihle dva potkali? Johnny získal hlavní roli ve filmu Strach a hnus v Las Vegas, natáčenou podle stejnojmenné knihy, kterou Hunter napsal. Protože příběh pojednává o autorově alter egu, strávil Johnny několik měsíců u Huntera doma, aby si osvojil jeho vyjadřování a pohyby. Protože to oba dokázali „pořádně rozjet“ (a nejen z tohoto důvodu), stali se blízkými přáteli, jejichž pouto vydrželo až do Hunterovy smrti.
Literární předloha slavného amerického filmu (1998) s Johnym Deppem a Cameron Diaz v hlavních rolích.
Novinář Raoul Duke (Thompsonovo alter ego) a jeho samojský právní zástupce doktor Gonzo uhánějí v zářivě rudém kabrioletu...
V roce 2011, tedy šest let po autorově sebevraždě, spatřila světlo světa i filmová verze Rumového deníku – opět v hlavní roli s Johnnym Deppem. Kdybych chtěla polemizovat mimo téma, řekla bych, že by si Depp zpětně svou účast ve filmu možná raději rozmyslel. Seznámil se zde totiž s Amber Heard, kterou si později vzal. A pokud nežijete v bulváru vzdorné bublině, jistě se k vám dostaly drby o jejich bouřlivém rozvodu, jehož podivné okolnosti baví senzace chtivé jedince po celém světě. Ale vraťme se zpět k Hunterovi.
Spisovatelský talent versus motorkářský gang
Roku 1964 se Hunterovi naskytla příležitost napsat článek o proslulém motorkářském gangu Hells Angels. Chytil ji za pačesy (a bujný plnovous všech členů gangu) a mezi drsné chlápky se vmísil. Nakonec nezůstal jen u krátkého článku, ale strávil s nimi více než rok, aby napsal knihu, která se dočkala velkého úspěchu. Když se motorkáři dozvěděli, že se k nim Thompson připojil jen kvůli vlastnímu prospěchu, pořádně se naštvali. Vyžadovali podíl z možného budoucího zisku. Pak je ale peníze přestaly zajímat a pořádně tomu drzému pisálkovi zvalchovali obličej. Hunter ale nelitoval. Recenze na knihu byly skutečně výborné, ba dokonce oslavné. Vypadalo to, že jeho spisovatelská hvězda začíná na obloze konečně zářit.
Hunterova kandidatura na šerifa
Nezřízená střela jménem Hunter S. Thompsonse nehodlala v žádném případě držet při zemi, a tak se spisovatel rozhodl kandidovat na šerifa Aspenu. Proč? Údajně toužil poukázat na problémy, které město sužovaly, ale především chtěl zlegalizovat užívání drog. Volby sice prohrál, nicméně článek v časopise Rolling Stone zabývající se jeho politickým smýšlením, mu poskytl útěchu.
Nikdy jsem neobhajoval drogy, alkohol a zbraně. Na mne ale vždycky fungovaly.
Hunter ve své spisovatelské a novinářské kariéře pokračoval dál. Jeho největším úspěchem a zároveň prokletím je kniha Strach a hnus v Las Vegas. Proč prokletím? Na její globální úspěch nedokázal nikdy navázat, což ho velmi tížilo. Sám sobě byl největším kritikem.
Autorova sebevražda
Tenhle excentrický autor svůj bouřlivý život ukončil dobrovolně. Už dříve zmiňoval, že život po padesátce nemá cenu. Přesto se k odchodu z tohoto světa odhodlal téměř o dvě dekády později. Ve svém dopise na rozloučenou uvedl, že 67 let je o 17 víc, než chtěl a že je načase chovat se úměrně ke svému věku. Poté zavolal své ženě a během zdánlivě obyčejného rozhovoru se zastřelil. Přál si, aby jeho tělo bylo zpopelněno a následně na pohřbu vystřeleno z děla. A jak si přál, tak se i stalo – samozřejmě ve velkém stylu (mrkněte na video níže). Zazvonil konec a jedné novinářsko-alkoholové pohádky je konec.
Jaroslav Fiedor, praporčík, palubní střelec vrtulníku a zdravotník, se v strhujícím knižním rozhovoru vedeném Pavlem Hénikem podělil o své zážitky z misí v Bosně, Kosovu a Afghánistánu, o své cestě od klukovského snu k tvrdé realitě.
.2627199369.1594998614.png)
