Kniha pro opravdové fajnšmekry a skalní fanoušky Delfine de Vigan. Tak by se dala jednou větou shrnout Odeonka z roku 2016 s podmanivým názvem Podle skutečného příběhu, která letos vyšla v dotisku. Autorka se v ní zabývá tématy jako je tvůrčí krize, přátelství, toxický vztah, láska a mnoha dalšími, s nimiž se čtenáři mohou velmi snadno ztotožnit.
Román Podle skutečného příběhu známé francouzské autorky Delphine de Vigan, který zpočátku líčí zdánlivě přátelský vztah dvou současných žen, se postupně mění v opravdový psychologický thriller. Tajemná L., jež razantně vstoupí...
Tato kniha, stejně jako další autorčiny knihy, vyžaduje od čtenářů důkladný ponor do mnoha vrstev významů a myšlenek, které se mezi řádky skrývají. Pokud hledáte odpočinkovou knihu, u které se dá vypnout a číst si ji jen jedním okem, zatímco tím druhým budete pošilhávat po nekonečném seriálu běžícím v televizi, kniha Podle skutečného příběhu pro vás rozhodně nebude ta pravá.
Jako většina autorčiných knih má i tato spíše pomalý rozjezd. Delphine nás záměrně trochu napíná a pokouší naši zvědavost, což každého náruživého knihomola musí zákonitě nutit číst dál a dál, i když se v knize zdánlivě nic zajímavého neděje. A to je právě ono, zdánlivě.
Všimla jsem si, že čtenáři této knihy se dělí zhruba na dva tábory. Buď je to „Kniha je skvělá“ nebo „Kniha je skvělá, ale…“. Kdyby někdo jednou takto hodnotil mé vlastní dílo, byla bych více, než spokojená. S Delphine de Vigan zkrátka nemůžete šlápnout vedle. To „ale“ v druhém táboře čtenářů spíše odpovídá jejich vlastnímu naladění, očekávání a míry pozornosti, které knize věnovali. Pozorný čtenář totiž nemusí bazírovat na ději jako takovém, stačí mu všímat si jemných nuancí a náznaků, které autorka nenápadně trousí a buduje zápletku kousíček po kousíčku, aby v závěru nechala čtenáře příjemně vyjeveného z toho, co si to právě přečetl.
Pozvolné tempo knihy nabývá na obrátkách až za druhou polovinou knihy, kdy se z příběhu stává téměř čistokrevný thriller s psychopatickým záporákem, aby se tempo těsně před cílovou rovinkou uklidnilo a vyšumělo téměř do ztracena vinou nejednoznačného konce, o němž čtenář musí přemýšlet dalších několik dní, než si všechno srovná v hlavě.
Na „viganovkách“ nejvíc oceňuji to, jakým způsobem autorka dokáže vyjádřit své myšlenky, že se vám v průběhu čtení uhnízdí v hlavě, jako kdyby byly vaše vlastní. Tahle ženská vás donutí k zamyšlení, i kdyby se vám hodně nechtělo, a přitom vlastně nepíše o ničem extra přelomovém. Bere si na paškál v podstatě témata všedního dne, vyvádí je na světlo a zasazuje díky svým myšlenkám do úplně nové perspektivy.
Zde nám nabízí zcela nový pohled na sebe sama. Na stárnoucí spisovatelku, která se obává, že svou poslední knihou dosáhla svého vrcholu a každý její další pokus o napsání knihy bude zákonitě katastrofa. Na milující matku, jejíž dvě děti se rozlétly každé na jinou stranu hledat si své místo v životě. Na zranitelnou ženu, která podlehne kouzlu nového přátelství…
Ve mně kniha rezonovala ještě nějakou chvíli po jejím dočtení. To je podle mě znak velmi dobré knihy, k níž má smysl se za nějaký čas vrátit a držet jí stálé místo v knihovničce. Doporučila bych ji všem, kdo u čtení rádi přemýšlí a nechávají se vtahovat mezi jednotlivé vrstvy textu a pohlcovat krásou psaného slova.
Jaroslav Fiedor, praporčík, palubní střelec vrtulníku a zdravotník, se v strhujícím knižním rozhovoru vedeném Pavlem Hénikem podělil o své zážitky z misí v Bosně, Kosovu a Afghánistánu, o své cestě od klukovského snu k tvrdé realitě.
